Boj proti terorismu na SK
Pan generál se ve svém retrospektivním zamyšlení pokouší dopovědět na několik otázek, které na počátku sám formuluje, ale které spíš jen opakuje po těch, kteří mu je přímo položili: Jak je možné, že ilegální ozbrojenci se naprosto bez překážek pohybují po všech severokavkazských republikách Ruské federace? Bylo možné předejít obludným teroristickým útokům a co pro to bylo třeba udělat? Jevgenij Abrašin je přesvědčen, že něco se udělat dalo a uvádí několik příkladů.
Příklad první - atentát na Achmata Kadyrova v Grozném 9. května. 20. dubna, tedy téměř tři týdny před útokem rozhodla radnice v Grozném, že na stadionu proběhnou ještě před oslavami Dne vítězství stavební úpravy. Ty prováděl Městský stavební podnik pod dohledem Vojenské správy a čečenského ministerstva vnitra. Opravy a úpravy stadionu, kde tehdejší čečenský prezident Achmat Kadyrov poté našel svou smrt, skutečně proběhly, ale ochrana a vlastně i dohled na stavebními četami tu nebyly žádné. A další vývoj? O ostrahu stadionu byla milice požádána až 4. května. Fyzicky se policisté na stadion dostavili až 8. května. Téhož dne a 9. května ráno zkoumala celý stadion ženijní jednotka, která pro chvat a jak se poté ukázalo i slabou vycvičenost nálož v tribuně pro nejvyšší hosty nenašla. Kalkulace ozbrojenců byla přitom prostá - na tribuně pro významné hosty bude určitě někdo z těch, na koho měli zálusk. Tato kalkulace byla správná. To, co doporučuje generála Abrašin, přesně ilustruje situaci v Čečensku, ale zároveň i hlavní důvody, proč Rusové ani pří neuvěřitelné početní a technické převaze nejsou s to podobným tragédiím zabránit: Stavební práce měly probíhat pod hlavněmi ruských samopalníků a stadion měly od rozhodnutí, že oslavy proběhnou právě tam, trvale střežit 2-3 ozbrojené policejní hlídky, posílené ženisty. Nic z toho se nestalo. Finále známe.
Podobné to bylo s útokem na policejní a státní instituce v Ingušsku v noci z 21. na 22. června. Tzv. silové rezorty dobře věděly, že podobný útok se chystá. Pro všechny kompetentní jednotky však byla vyhlášena pouze pohotovost a fyzicky posíleny byly jen hlídky na hlavních silničních tazích. Navíc byl již před dvěma lety rozpuštěn pluk vojsk ministerstva vnitra sídlící v Nazrani. Situace se nezlepšila ani po útoku - pátrání po vinících, z nichž mnozí zřejmě dosud slouží v bezpečnostních jednotkách Ingušské republiky, bylo málo agilní a nepříneslo prakticky žádné úspěchy.
Totéž podle generála Abraškina platí i pro beslanskou tragédii. Signály a agenturní informace o tom, co se chystá, policie a další kompetentní orgány měly. Přes chmurné důsledky ingušských jatek, od nichž uplynuly sotva dva měsíce, se i v Severní Osetii zopakovaly naprosto stejné organizační chyby - pohotovost byla sice vyhlášena, ale v terénu se to nijak neprojevilo. Strašlivé výsledky totální neschopnosti ruských a dalších bezpečnostních sil v oblasti známe.
Generál Abraškin samozřejmě svůj stín nepřekračuje a jediné, co navrhujem je vytvoření jakési Sjednocené skupiny zvláštních vojsk, která by přehmaty dosud roztříštěných služeb a útvarů napravila. Neuvědomuje si ovšem - stejně jako jeho nejvyšší velitel Vladimir Putin - jednu věc, to, co navrhuje, je opět silové řešení. A silová řešení, jajk dobře víme, na Severním Kavkazu už deset let nezabírají. Dokud Moskva nesáhne také po jiném repertoáru než je harašení kalašnikovů a rachot tankových pásů, na Severním Kavkazu se nic nového nestane.
