Boris Jelcin zemřel

Jen těžko lze v první chvíli lépe vyjádřit podstatu Jelcinovy úlohy v nejmodernějších ruských dějinách. Tento muž od absolutoria Sverdlovské polytechniky v roce 1955 30 let působil v sovětském stavebnictví, poté se přestěhoval do stranického aparátu a v roce 1985 se jako první tajemník Sverdlovského oblastního výboru strany stává jedním z rytířů Gorbačovovy perestrojky. Michail Sergejevič ho jako zdatného a neortodoxního venkovského funkcionáře sovětské partaje (jakým byl Gorbačov sám po dlouhá léta ve Stavropolské oblasti) povolává do funkce prvního tajemníka moskevské organizace KSSS a očekává od něj, že jeho perestrojkový program podpoří. To se sice děje, ale jen do jisté míry. Jelcin má (což ostatně vhod i nevhod bezpočtukrát prokázal i později) svou vlastní hlavu, a tak ho Gorbačov ve vrcholné fázi perestrojky z vysoké stranické funkce vyhání a poskytuje mu dosti nedůstojnou náhradu v podobě úřadu náměstka sovětského ministra stavebnictví...

Boris Nikolajevič, který se v době definitivního uchřadání Sovětského svazu zorientoval pohotověji a hlavně účinněji než otec perestrojky a pochopil, že socialismus je nereformovatelný, to Gorbačovovi v míře vskutku vrchovaté vrátil: 12. června 1991 se tento muž, vybavený martýrskou slávou oběti stále méně respektované perestrojky, stává prvním ruským všelidově zvoleným prezidentem a o dva měsíce později dokáže během tří dnů svou rozhodností a nespornou osobní statečností a neohrožeností zvrátit pokus o protigorbačovský puč. Odtud byl už jen krůček k zákazu komunistické strany a na počátku prosince stále téhož 1991 rozpuštění Sovětského svazu. Právě Jelcin se tedy stává definitivním hrobařem třičtvrtěstoletého sovětského impéria.

Jeho další státnické výkony v 90. letech, označované pojmem "epocha jelcinismu", jsou již méně úctyhodné. Za celá 90. léta stojí za mimořádnou zmínku snad už jen jeho téměř sebevražedné konání v druhých ruských prezidentských volbách roku 1996, kdy za pomoci barnumské televizní reklamní kampaně, peněz ruských oligarchů a obratné dohody s třetím nejúspěšnějším kandidátem, slavným generálem Alexandrem Lebeděm dokázal zabránit opětnému příchodu komunistů k moci v osobě jejich generálního tajemníka Gennadije Zjuganova. To vše s těžkou srdeční chorobou, jíž se ani po operaci srdce nezbavil a která se nakonec stala bezprostřední příčinou jeho smrti.

V samém závěru minulého desetiletí, století a tisíciletí Jelcin národu i světu představil svého vyvoleného nástupce Vladimira Putina, jehož před televizními kamerami označil za prototyp ruského politika 21. století. Národ svého prezidenta poslechl a v březnu 2000 tohoto následníka trůnu stvrdil i svým volebním verdiktem. I když se to tehdy zdálo hodně nepravděpodobné, zatím to Borisi Nikolajevičovi s tím Putinem, zdá se, docela vychází.

Jak už jsme se na naší stanici nejednou zmiňovali, až Jelcinova smrt umožní racionálně, všestranně a objektivně zhodnotit jeho úlohu v nejnovějších ruských dějinách. Tento čas právě dnes nastal.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .