Brána vzdělání zavřená
Boj české vládě vyhlásili učitelé a tentokrát je jasné, že to myslí vážně. Přinejmenším dobře promysleli marketing svého odporu. Oznámili totiž nedlouho před prázdninami, že prvního září se nebude učit, pokud jim vláda nezvýší platy. To už jsou zprávy bezmála na titulní stranu.
Podobné proklamace jsou užitečné, protože upozorní na situaci ve vzdělávacím resortu, na situaci, která určitě není uspokojivá a která by se tedy měla řešit. Úplně jednoduše řečeno, stát vynakládá na vzdělávací systémy stále méně peněz. Po listopadu 1989 se dotace zvýšily, na jaře 1997, po Klausových balíčcích, se ale situace změnila a je rok od roku horší. První vážný pokus zastavit úpadek podnikla až ministryně Petra Buzková v boji o letošní rozpočet. Ale úspěch se nedostavil, protože vláda musela škrtat kvůli povodním a učitelé byli, jako vždy, první na ráně.
V rozpočtu na příští rok se zase má škrtat kvůli reformě veřejných financí. Takže není divu, že se učitelé bouří. Platy by měli mít vyšší, to veřejnost uznává a s její podporou by tedy mohli na vládě něco vybojovat.
Stávka na prvního září má tedy důvod. Lidé už dnes živě vidí rozpačité prvňáčky, kterým zůstane zavřena brána vzdělání anebo si mohou představit prázdnou třídu, kterou se zbytečně nese projev ministryně. Podobné emoce dostanou učitelé na svou stranu, protože každý si řekne, vždyť jim nic jiného nezbývalo.
Jenže fakt je i to, že argumenty typu: "Dejte nám peníze nebo nebudeme učit", mohou zakrývat podstatu problému, který je třeba řešit. Učitelé zkrátka připomínají problém, rozhodně ale zatím nenavrhují řešení.
"Za vším jsou peníze", říká se někdy, ale ve skutečnosti stejně každý ví, že pravý důvod každého problému je jinde. Platí to i v českém školství. Řečeno hodně hrubě, je to pořád stejný bolševický systém, jaký byl před rokem 1989.
Jeho bolševictví, nebo jak to nazvat, přitom není v tom, že by snad někdo chtěl dětem nutit hloupou a zvrácenou ideologii. Minulé poměry spíš přetrvávají ve stále více marných snahách vnutit dětem stromový dril a disciplinu. Nejvíce se ale duch komunismu uchoval v organizaci práce.
Nebylo to specialitou školství. Stejný model přežívá v podobných státních podnicích, třeba ve zdravotnictví. Představme si kariéru českého lékaře nebo učitele. Nastoupí na mizerný plat někde v nemocnici nebo ve škole. Pracovní kolektiv neexistuje, protože lidé se mezi sebou nebaví. Nejde snad jen o to, že šéf, ředitelka či primář, své podřízené ostentativně přehlíží, také déle sloužící učitel s lepším platem odmítá těm novým jakkoli pomoci. V jádru je strach z konkurence. Když už jsem si místo vyseděl, tak přece o něj nepřijdu. Používají se intriky, pomluvy, mocenský nátlak. Samozřejmě jsou všichni přesvědčeni, že oni sami jsou nesmírně schopní a nepostradatelní.
Pokud jde o instituce, takové poměry se odrážejí především v platech. Kdo je zaměstnán déle, bere více peněz. Což je absurdní vždycky, protože pak sbor pracovníků stárne. Potvrzují to i statistiky OECD, že nejstarší kantoři z celé Evropy učí právě na základních i vysokých školách v Česku. Ve školství je to speciálně špatné v postkomunistických zemích, kde fakticky dosud je kvalifikací, že se učilo pod ideologickým dohledem komunistické strany.
Vzpouru mladých zažilo už zdravotnictví před volbami v roce 1996, kdy Lékařský odborový klub protestoval proti nízkým platům. Jeho zakladatel David Ráth skutečně prosadil řadu finančních požadavků a posléze se stal i prezidentem Lékařské komory. K dalekosáhlé reformě tehdy nedošlo, ale například pro mladé lékaře se poměry přece jen zlepšily.
Když dnes tradiční školské odbory žádají peníze, chtějí jen udržet a posílit současný stav. I kdyby jim vláda požadovaných deset miliard korun, situace na školách se nezmění. Hlavně se nebude měnit systém platů podle odsloužených let. Ostatně staří učitelé, které odbory reprezentují, stejně nedokážou nic prosadit. Svou neschopnost prokázali už při vzpourách minulých let.
Šancí českých škol je tedy osvícená reforma ministerstva, které nejen sežene peníze, ale ještě změní systém odměňování přes protesty tradičních odborů. Záležet už nebude na odsloužených letech, ale na kvalifikaci a odborných schopnostech. Druhou možností pro české školství je, že totéž prosadí Učitelský odborový klub, který se inspiroval Davidem Ráthem a který reprezentuje mladší pedagogy. Peníze jsou zkrátka důležité. Vztahy na pracovišti ještě důležitější. Věřme tedy, že v učitelských bojích nadcházejícího léta konečně zvítězí rozum.
