Braniborský klid na práci
Na první pohled se dnešní postkomunistická Levice, která si matoucím způsobem říká Die Linke, působí jako normální standardní strana, byť levicově důraznější ve srovnání s její větší konkurentkou, s německou sociální demokracií. Avšak jen na první pohled.
Strana vznikla spojením západoněmeckých levicových radikálů, kteří si říkali Volební alternativa, solidarita a spravedlnost, s pohrobkem východoněmeckých komunistů, jenž se obdobně matoucím způsobem nazýval Strana demokratického socialismu. Sám pojem demokratický socialismus, při kterém ucho českého posluchače bystří, v německé politické tradici zaujímá ctihodné místo. Jde o základní politický cíl sociálních demokratů. V bývalé NDR zas chutná po zakázaném ovoci, prosazovaném levicově orientovanou demokratickou opozicí. Ve skutečnosti však Strana demokratického socialismu po pádu berlínské zdi, komunismu a zániku NDR ve svých řadách sdružila bývalé prominenty komunistického režimu, kteří sjednocením Německa ztratili svá dosud nezpochybnitelná privilegia. Rozhodně o této straně nebylo možné tvrdit, že jde o obrozené levicové seskupení, které do budoucna hodlá usilovat o svobodomyslnou a sociálně vlídnou německou republiku. Ba právě naopak.
Na věci nic nemění ani ta skutečnost, že ve dvou významných spolkových zemích bývalé NDR zasedají už několikeré volební období její představitelé v zemských vládách. V Meklenbursku a v Berlíně. To patrně vedlo po zářijových volbách braniborského sociálně demokratického premiéra Matthiase Platzecka k rozhodnutí dohodnout se s Levicí na vládní koalici i v Postupimi. Měl, jak sám uvedl, dost rozhádaných braniborských křesťanských demokratů, s nimiž ještě donedávna zemi vládnul na základě velké koalice.
Jestli postkomunisté z Levice v Meklenbursku a v Berlíně ustáli občas objevující se podezření některého z nich ze spolupráce se STASI, obdobou naší STB, kupříkladu takový Gregor Gysi s tím podezřením vesele pobíhal nejen po rudé berlínské radnici, ale má se čile k světu i ve Spolkovém sněmu, vlna podobných odhalení v Braniborsku postupně začínala nabírat údernosti skandálu.
Zpočátku předseda vlády Platzeck zachoval klid. Nevyjadřoval se, když se ukázalo, že místopředsedkyně zemského sněmu Gerlinde Stobrawa donášela tajné policii. Nevím, zda Matthiase Platzecka uchlácholilo její vysvětlení, že přece pro ni jako funkcionářku SED, východoněmecké komunistické strany, bylo udržování kontaktu s tajnou policií služební povinností, rozhodně se ale mohl utěšovat případem svého předchůdce, sociálního demokrata Manfreda Stolpeho, braniborského premiéra v letech 1990 až 2002. Ten jako člen vedení východoněmeckých církví se státní bezpečností udržoval pravidelné kontakty, jak sám říkal, ze služebních důvodů, jak tvrdí někteří jiní, nad jejich rámec. Přesto to Stolpe dotáhl až na spolkového ministra dopravy.
Jak ukazují dnešní výsledky, z 26 poslanců dnešní frakce Levice v braniborském zemském sněmu jich prokazatelně spolupracovalo se státní bezpečností 6, tedy celých 23 procent. Nejsem si proto jist, zda slova braniborského generálního tajemníka sociální demokracie Klause Nesse, že za situaci může úřad pro zpracování podkladů ze STASI a media, rozpoutavší hon na čarodějnice, jsou ta pravá a že přišla v pravý čas. "Informační politika," řekl doslova pro Leipziger Volkszeitung, "Birthlerova úřadu vede k tomu, že usnadňuje práci těm, kteří útočí na naši vládu." Asociace s voláním po klidu na práci, které se ozývalo v době normalizace a nesvobody, v tomto případě je zcela na místě.
Opozice nakonec premiéra Platzecka donutila, aby svolal mimořádné zasedání zemského sněmu. Slíbil na něm změnu zákona o poslancích. Měla by umožnit každého z poslanců prolustrovat.
A ukáže se, kdo má ve svých řadách víc fízlů, zazněl následný výhrůžný témbr z řad sociální demokracie směrem k opozičním demokratům křesťanským.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
