Být lidovcem
Všichni možná ještě neztratili všechny iluze a někteří třeba stále věří, že česká politika má nějaký smysl a nějaký směr, kterým se ubírá. Ale i tito výjimeční lidé musí být ale dnes vyvedeni z míry. Jak vlastně rozumět chování lidovců? Zopakujme si to - předseda lidové strany Miroslav Kalousek ostře kritizoval Stanislava Grosse za jeho postup v případu "byt" a strana mu to schválila.
Útok byl tak ostrý, že zpochybnil další existenci vládní koalice, nic velkého přitom straně nepřinesl, pokud nepovažujeme za významný zisk místo na titulních stranách novin. Žádný politický obrat se nekoná, postavení lidovců v koalici se nezlepšilo.
Nejistota při výkladu Kalouskova manévru přesahuje všechny meze.
Nejvíc pravděpodobný je výklad, že Kalousek jednal ve shodě s Topolánkem. Tedy že chtěl položit koalici a umožnit předčasné volby, které si obě strany přejí. Ale v politické debatě se velmi rychle ukázalo, že dohoda lidovců a občanských demokratů k rozumné organizaci předčasných voleb nestačí.
Hledaly se tedy i jiné důvody: Kalousek byl pod tlakem zevnitř strany, kde konzervativní katolíci nemohli snést obchody premiérovy ženy s kamarádkou, která vlastní dům, kde je provozován nevěstinec. Jenže takové morální vysvětlení odmítali i ti nejvíc konzervativní lidovci - prý jim vadilo, že podnikání Šárky Grossové je neprůhledné a ohrožuje ústavní stabilitu země.
Našlo se tedy ještě jiné vysvětlení. Za Kalouskovým útokem proti Grossovi mohou být rozdílné názory na privatizaci Telecomu a Kalousek si svým výpadem jen připravoval pozici ve zcela věcném sporu. K této spekulaci ale nejsou žádné důkazy, i když ji na druhé straně nejde ani vyvrátit.
Vedle privatizačního vysvětlení existují ještě další teorie o spiknutí ekonomických lobbistických skupin, mluvil o nich i sám premiér. Ve skutečnosti jen prozrazují, že nikdo nechápe, proč to Kalousek a lidovci vlastně udělali.
Mohla to být prostě politická chyba, když Kalousek zopakoval nešťastný postup Jana Rumla a Ivana Pilipa z listopadu 1997, kdy svrhávali Klause. Existuje ale ještě jeden výklad a k němu se dnes sám Kalousek neoficiálně hlásí.
Nezbytný manévr, kterým se chtěl distancovat od Grossovy aféry, měl spíše zapadnout, jenže získal neočekávanou podporu ve straně. Kalouska s nadšením podpořilo předsednictvo strany. Právě širší vedení také trvalo na ostřejších formulacích v dalším průběhu aféry.
Lidovci prostě nemohou s tím Grossem vydržet. Museli spolupracovat s Vladimírem Špidlou, který se nikdy příliš s nikým nebavil, s novým premiérem ale přišli lidovci z deště pod okap. Gross ve vládě ani na koaličních schůzkách příliš nediskutuje. Vyžaduje sice od ministrů podporu, zpravidla ale ani neví, co se děje na jednotlivých ministerstvech.
Může to být tím, že potřebuje dostat pod kontrolu sociální demokracii. Možná ale s lidmi neumí komunikovat ani tak, jako Špidla.
Právě tuto pochybnost lidovci prožívají, možná každý zvlášť, a teď se najednou neočekávaně ozvali a možná tím překvapili sami sebe.
Lidovci mohou trpět i obavou, že je veřejnost bude hodnotit podle pravidla "společně chyceni, společně oběšeni". Gross nedokáže ani veřejnost přesvědčit, že kromě všech svých skandálů umí být také schopným politikem a vůdcem. Jeho vláda může skončit ve všeobecném opovržení, jako nutné zlo nutného přechodného období, když se strany nedokážou domluvit na předčasných volbách.
Premiér se přitom může prezentovat jako někdo, kdo se alespoň pokusil dát dohromady rozhádanou sociální demokracii. Také Unie svobody nemá co ztratit a každý další den ve vládě má pro její politiky větší cenu, než jakékoli úvahy o příštích volbách.
Lidovci ale ztratit mohou. Řada jejich politiků je zvyklá tvrdě pracovat a mají i dobré výsledky. Velikou práci má za sebou ministr životního prostředí Libor Ambrozek, který dokázal v Česku prosadit evropské ekologické normy. Zcela odpovědně a promyšleně připravují Jan Kasal, Vilém Holáň a Josef Janeček zákony, které mají zlepšit postavení rodiny ve společnosti. Ministr zahraničních věcí Cyril Svoboda je možná mediálně neobratný, přesto je zahraniční politika České republiky nejúspěšnější v třináctileté historii.
Tito lidé dnes stojí před vyhlídkou, že jejich práci veřejnost neocení. Veškerá snaha skončí nepříjemnou porážkou v parlamentních volbách, které lidovci prohrají jako pomocníci Stanislava Grosse, člověka, kterému nemohou sami předem věřit.
Existuje z těchto obav, pochybností a pocitů marnosti nějaké východisko? Lidovci je teprve musí hledat. Teď si alespoň uvědomili, že problémy tu jsou.
