Česká republika jako nechtěné dítě v evropské rodině

V první vlně uchazečů jsou mimo jiné jejich sousedé z České republiky, Polska a Maďarska. A právě o nich má nemalá část německé a rakouské populace už zmiňované mínění. Tím spíš, že některá média, ale také politici v Německu a Rakousku, tento obrázek ještě přiživují.

Češi, Maďaři a Poláci pracující v těchto zemích načerno, jim k tomu dávají dostatečnou příležitost. Nápisy v některých obchodech „Češi nekrást tady“ nedělají naší republice také nejlepší reklamu. Stejně jako například laxní přístup policie při prověřování údajně rozšířeného provozování dětské prostituce v Chebu. Také nájezdy Rakušanů a Němců k sousedům za lacinými nákupy jsou široké veřejnosti dostatečně známy.

A protože v Rakousku nebo v Německu se o České republice většinou mluví v souvislosti s odškodněním českých obětí nacismu, se stále ještě neuzavřenou otázkou odsunu sudetských Němců a platnosti tzv. Benešových dekretů, nelze se divit tomu, že německá a rakouská populace nevítá Českou republiku do Evropské unie s otevřenou náručí.

Takže evropský komisař pro rozšíření unie Günther Verheugen vyjádřil pouze to, co si jeho krajané myslí. Tedy, že vstup nových členů do unie by se měl důkladně zvážit a že by se k tomu měli vyjádřit obyvatelé členských zemí. Dovedeno do důsledku. Někteří Němci a Rakušané by se nebránili konání referenda o rozšíření unie. A nic na tom nemění fakt, že se Verheugen svých naprosto nediplomatických slov zalekl a snaží se je zmírnit a vysvětlit.

Paradoxní je, že Verheugenova úvaha vyvolala větší rozruch v Německu a Rakousku, než v České republice. Přitom jeho slova se dají vyložit také jako vzkaz českým politikům. Pokud nechcete mít se vstupem do unie problémy, zvyšte svoji aktivitu a svými činy přesvědčujte lidi v členských zemích, že jejich obavy spojené s rozšířením jsou přehnané.

Když se vám to povede, nikoho nenapadne o referendu v členských státech unie ani uvažovat. Od nás to nechtějte. My musíme myslet na to, jak bodovat u našich voličů. A s propagací rozšíření Evropské unie bychom moc kladných bodů nezískali.

Z reakcí českých politiků je patrné, že Verheugenovu výzvu neberou příliš vážně. President Havel na adresu evropského komisaře pouze prohodil, že rozumí tomu, když někdo uvažuje nahlas a je tomu ostatními přikládán zbytečný význam. Ministr zahraničí Jan Kavan pak pouze stroze zopakoval, že Česká republika bude připravena na vstup do Evropské unie v roce 2003. To je sice příjemná zpráva, mohla by však být k ničemu.

Pokud si například občané Německa a Rakouska postaví hlavu, že o rozšíření unie nechtějí ani slyšet, budou jim asi politici naslouchat. A to přesto, že německá diplomacie hned po Verheugenově výroku ujistila kandidáty na rozšíření, že do unie vstoupí v nejbližší možné době. Česká republika tedy může být na vstup důkladně nachystána a ani to jí ke vstupu do unie nemusí stačit. Pokud česká diplomacie nezvýší v tomto teritoriu svoji aktivitu, může k tomu nakonec dojít.

Počíná-li si stejně obratně jako při přípravě české účasti na světové výstavě Expo v Hannoveru, pak se náladám proti rozšíření unie v Německu nelze divit. Ostatně čeští politici nezvládají propagaci vstupu naší republiky do unie ani doma, takže by bylo podivné, kdyby v zahraničí dokázali pravý opak.