Česko je považováno za neseriózního partnera
Český ministr zahraničí Jan Kavan je spokojen s rezolucí Komise OSN pro lidská práva kritizující poměry na Kubě. Není se čemu divit. Vždyť pro ni nakonec zvedly ruku jak Spojené státy, tak země Evropské unie. Přitom právě mezi těmito tábory lavíroval několik měsíců Černínský palác a počínal si jako pověstný slon v porcelánu.
Na jedné straně chtěl do rezoluce prosadit kritiku ekonomických sankcí a vyjít tak vstříc většinovému názoru členů Evropské unie, kteří mají na Kubě určité obchodní zájmy. Na druhé straně nebyla české strana schopna svůj postoj otevřeně sdělit představitelům Spojených států a náležitě jej vyargumentovat. Celá záležitost došla tak daleko, že si na postup Černínského paláce telefonicky stěžoval českému presidentovi americký ministr zahraničí.
Česká diplomacie si za své chování vysloužila kritiku a podle tvrzení Václava Havla pověst lháře, kterému se nedá věřit. Tím, že nakonec inkriminovaná pasáž rezoluce byla formulována tak, že se vlk nažral a koza zůstala celá, se asi jméno české diplomacie ze dne na den nezlepší.
V zahraniční politice nejde samozřejmě o to, být vůči Američanům servilní a odkývat jim každé stanovisko. Podstatný je způsob, jakým je nesouhlas s určitými kroky americké administrativy vyjadřován. A ten český týkající se kubánské rezoluce měl podle různých indicií k solidnosti daleko. Přitom pro diplomata musí být jednou z nejcennějších zbraní jeho dobrá pověst. Tu jak se zdá Jan Kavan v Bílém domě momentálně ztratil.
Přitom nejde o první neobratnost šéfa české diplomacie. Stačí připomenout česko - řeckou iniciativu v době jugoslávské krize. Také tehdy nad aktivitou české diplomacie krčili spojenci v Severoatlantické aliance rozpačitě rameny.
Běžnému člověku musí být divné, proč se Česká republika už poněkolikáté angažovala právě v kubánské záležitosti. Vždyť lidská práva jsou pošlapávána například v Číně nebo v Bělorusku, o Iráku, Afghánistánu, Lybii a mnoha dalších zemích ani nemluvě. Vysvětlení lze mimo jiné nalézt v postoji Spojených států vůči Kubě.
Ta je pro americkou zahraniční politiku na rozdíl od české z historických i geografických důvodů jednou z priorit. Českou iniciativu v uplynulých letech vůči Castrovu režimu lze tudíž chápat nejenom jako přirozenou snahu demokratických zemí o dodržování lidských práv v totalitních režimech, ale také jako jakýsi projev díku Spojeným státům za jejich pozitivní roli při rozšiřování NATO. Patrně proto se na přípravě minulých rezolucí podílelo také Polsko.
Změnu českého postoje si lze mimo jiné vysvětlit snahou Jana Kavana nadřadit vztahy se zeměmi Evropské unie vztahům se Spojenými státy. Vždyť právě do unie chce Česká republika vstoupit, zatímco v Severoatlantické alianci už je řádným, byť zatím stále ještě problémovým členem.
Až nejbližší budoucnost ukáže, zda se tento neobratný krok České republice vyplatí. V zahraniční politice je sice přirozené, že každá země se snaží prosazovat svoje zájmy. Pokud to však činí netaktickým způsobem, nadělá více škody než užitku. A to právě může být jediným výsledkem nejnovější české iniciativy.
Podle zkušených diplomatů totiž jednání o rezoluci vůči Kubě a hlavně způsob její přípravy nesmírně poškodily mezinárodní postavení České republiky. Mohly z ní udělat neseriózního partnera, který se vystavuje nebezpečí, že v budoucnu bude jenom těžko hledat spojence.
ČRo 6 / RSE, Události a názory
