Česko-slovenské vztahy

Rozpad Československa je tu vznikem prvního demokratického slovenského státu. Česká republika je tady bohatším a rozvinutějším sousedem. A Havel je dodnes prorokem, i když likvidaci tanků mu hlavně v Pováží jen tak neodpustí.

Nezávislost znamenala pro Slováky nadšení, ale po pár letech velké vystřízlivění. Podivná slovenská forma demokracie a tržního hospodářství, reprezentovaná premiérem Vladimírem Mečiarem a jeho Hnutím za demokratické Slovensko, dovedla Slovensko až na konec. Konec Evropy. Trvalo dlouhých šest let, z toho ty čtyři poslední byly hodně dramatické, než se podařilo Mečiara sesadit a s jeho sesazením skončilo i zvláštní období, kdy se zdálo, že Slovensko může mít svoji demokracii, svůj druh tržní ekonomiky, svoje zvláštní postavení v Evropě, s trochu pokřivenými pravidly, které se ale navenek tvářily, že je všechno v pořádku. Čísla výkonnosti hospodářství utěšeně rostla, Mečiarova protidemokratická opatření udržovala politickou stabilitu a slovenské národní bohatství se potichu rozdělovalo mezi partu těch, kteří se znali, hlavně tedy s premiérem Mečiarem.

Česko přestalo být vzorem a s trochou úcty se vzhlíželo pouze ke Klausovi. Havel byl zapomenut a dobrý jen k tomu, aby o něm premiér Mečiar utrousil občas na mítinku nějaký ten víceméně obhroublý vtip.

Někdy pak od roku 1996 se začal slovenský sen hroutit. V hospodářství, žijící na vnitřní dluh, se to ještě nepoznalo, ale politicky se Bratislava začínala dostávat do stále větší izolace. Únos syna prezidenta Michala Kováče, vražda Roberta Remiáše, zmařené referendum o vstupu do NATO, vyloučení poslance Gaulidera, maďarskou menšinu, diskriminující jazykový zákon a loupežná privatizace, to všechno byly kroky, jimiž se Slovensko vyloučilo z rodiny slušných zemí.

Vztahy s Českem v té době prakticky neexistovaly, pokud nepočítáme schůzky prezidentů Havla a Kováče. Václav Klaus odmítal do slovenských záležitostí mluvit a bavit se chtěl o jediné věci, dodělení federálních miliard. Češi nechali Slováky na holičkách, aspoň ty slušné.

V roce 1998 se stal na slovenské poměry zázrak. Mečiara, v té době už i prezidenta, byť jen zastupujícího, se sice nepodařilo ve volbách porazit, ale přesto ho spojenectví všech demokraticky uvažujících slovenských politiků poslalo do opozice. Česko zbavené v té době Klause a jeho slovenských komplexů a náklonnosti k Mečiarovi se probudilo. A protože i Praha si uvědomila obrovský problém, který by i pro Česko znamenalo sousedství Slovenska jako černé díry Evropy, začalo konat, co bylo v jeho moci. Havel po své americké lince tlačil na druhou vlnu rozšíření aliance, Zeman obnovil také hlavně kvůli Slovensku Visegrád a čeští vyjednavači s Evropskou unií dali Slovensku doslova všechno, co měli, aby Bratislava mohla dohnat dvouletou ztrátu.

V té době se Praha jevila z Bratislavy v růžových barvách a Slováci Čechům záviděli skoro všechno. Snad i hospodářskou krizi. Česká republika se stala opět příkladem. Zemí, která je Slovensku hodně podobná, ale která je o hezkých pár let vpředu.

S tím, jak šlo Slovensko kupředu se však zároveň tento chvílemi až kýčovitý obraz Česka, pomalu rozplýval. Trhliny začal dostávat jak obraz Klausovy éry, pro mnoho Slováků protipól doby Mečiarova úpadku, ale iluze mizely i v případě Zemanova kabinetu. Český premiér, holdující becherovce, začal vypadat proti maratónci Dzurindovi poněkud překonaně a české korupční skandály překonaly i většinu z toho, co se za Mečiara dálo na Slovensku.

Světu opět otevřené Slovensko se začalo rychle měnit a za nákupy se přestávalo jezdit do Brna, protože i v Bratislavě už bylo všechno, co tam a cenové rozdíly mizely. Jen ten Havel zůstal hoden obdivu, i když Amazonku na rozdíl od slovenského prezidenta Rudolfa Šustera nesjížděl.

Tečkou za dobou dohánění byly volby letos v září. Po nich se v Bratislavě dostala k moci středopravicová vláda, jejíž reformní odhodlání by jí Špidlův kabinet mohl jenom závidět. Slovensko doběhlo Česko i v Evropské unii a skoro i v NATO. Po Češích jsou v hokeji i Slováci mistry světa. A teď navíc v České republice končí i prezident Havel a kdo ví, kdo na Pražském hradě nakonec skončí.

Čechům, viděno tady ze Slovenska, není dnes co závidět. Vztahy obou zemí mohou být proto takové, jaké být mají. To jest naprosto normální.