Čeští zemědělci už musí být šílení
Čeští zemědělci se ještě úplně nevypořádali se strašákem epidemie slintavky a kulhavky a už musí čelit další pohromě. Ta tentokrát přišla z Bruselu a má podobu strohé zprávy. V ní se praví, že Česká republika patří do skupiny zemí s vysokou pravděpodobností výskytu nemoci šílených krav.
A to přesto, že podle dostupných údajů nebyl dosud v tuzemsku u hovězího dobytka zaznamenán jediný případ nákazy už zmiňovanou chorobou. Tato informace může pořádně zahýbat důvěrou lidí v konzumací hovězího masa a způsobit zemědělcům další milionové ztráty. Přitom Česká republika počítala s tím, že bude zařazena do méně rizikové skupiny. Konkrétně do takové, která je charakterizována jako stát s nepravděpodobným výskytem nemoci šílených krav, i když nemůže být úplně vyloučen.
Evropská unie je však jiného názoru. Patrně vychází z čísel o dovozu živého skotu, hovězího masa a masokostní moučky ze západní Evropy. Z dostupných údajů vyplývá, že do republiky v posledních letech dorazilo zhruba osm a půl tisíce zvířat, více než patnáct tisíc tun hovězího a jednatřicet tun masokostní moučky. Ve všech případech se do Česka dostalo zboží také z Francie, tedy ze země, kde je zatím největší výskyt nemoci šílených krav u zvířat. A protože podle odborníků nebyla inkubační doba nemoci jednoznačně stanovena, může se projevit se zpožděním i deseti let.
Na základě těchto údajů může působit stanovisko Evropské unie celkem rozumně. A to bez ohledu na už zmiňovaný fakt, že v České republice nebyl zatím zjištěn u dobytka ani jeden případ nemoci. Logika bruselského stanoviska však dostala trhlinu. Například Rakušané jsou na tom z hlediska obchodování s masem, zvířaty a moučkou podobně, přesto patří podle názoru Evropské unie do jiné rizikové kategorie. Konkrétně do skupiny s nepravděpodobným výskytem nemoci šílených krav.
Z praktického hlediska by to mohlo být jedno. Státy zařazené do obou kategorií musí při vývozu masa do Evropské unie postupovat naprosto shodně. Tedy musí odstraňovat rizikový materiál. Tím jsou oči, mozek, střeva, páteř a maso strojově oddělené od páteře. Z psychologického hlediska je však velký rozdíl, zda si kupujete maso ze země s nepravděpodobným nebo vysoce pravděpodobným výskytem nemoci šílených krav. Proto rozdílný postoj k České republice a k Rakousku může být motivován čistě obchodními zájmy.
Samozřejmě za předpokladu, že čeští úředníci nic netají a že tudíž Brusel nemá lepší informace. Pokud nemá nic jiného k dispozici, je možné skutečně považovat postoj Evropské unie za diskriminační. Tím spíš, že se Česká republika ocitla ve společenství států, kde byl výskyt nemoci šílených krav jednoznačně prokázán.
Vedle už zmiňovaného psychologického efektu, může mít bruselské rozhodnutí dopad ekonomický. A to i v případě, že by zahraniční odběratelé nijak nereagovali na negativní hodnocení Evropské unie. Zpracování hovězího masa bude náročnější a patrně se promítne do vyšších cen, a to nejenom při vývozu, ale také na tuzemském trhu. Přitom i bez poslední zprávy z Bruselu poklesla v České republice spotřeba masa a masných výrobků.
Pokud bude tento trend pokračovat, stane se produkce masa v českých podmínkách značně rizikovým podnikáním, do kterého se pustí jenom šílenec. Zemědělci by se však neměli zlobit pouze na bruselské byrokraty, ale také na české politiky a úředníky. Proč už před lety důrazně nezasáhli a nezakázali dovoz rizikového zboží ze všech problematických států. Tím spíš, že například masokostní moučka byla zakázána jako krmivo už na začátku devadesátých let a například z Velké Británie se údajně nedovážela. Při včasném a dostatečném zásahu by Evropská unie těžko obhajovala zařazení Česka do kategorie zemí s vysokou pravděpodobností výskytu nemoci šílených krav.
ČRo 6 / RSE 3. dubna 2001
Napište nám, co si o tom myslíte VY: rse@cro.cz
