To chce neklid

Takový zájem o veřejné záležitosti je třeba pochválit. Tím spíše, že protesty byly zábavné, pestré a fotogenické. Logicky se jich chopila média a vysoké školství se dostalo na titulní strany.

Cíl i prostředky byly čisté. Může si člověk v tuto chvíli dovolit, aby byl škarohlídem, a hledal na protestech chyby a nedostatky? Ano, dovolit si to může. A pokud mu jsou protesty sympatické, je to vlastně jeho povinnost. V čem je tedy největší chyba? Studenti chtěli, aby vysoké školy dostávali dvakrát víc peněz, než dosud. Odvolávali se přitom na údaje Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj, podle níž je běžné, že vyspělé státy dávají vzhledem ke své ekonomické síle na vysoké školy dvojnásobek, než Česká republika.

S tím souhlasí každý, kdo ví, že budoucí prosperita stojí na vzdělání nastupujících generací, odborných znalostech a schopnosti improvizovat. Česko má v tom ohledu značné rezervy. Jednak na vysoké školy chodí málo lidí, jednak jejich kvalita zaostává. Něco je třeba dělat. Studenti ovšem nepřišli s vlastními nápady, jak systému pomoci, jen chválili návrh, který právě dokončuje ministryně školství Petra Buzková spolu s rektory vysokých škol.

Tento návrh ale má několik slabých míst. Nepočítá například s tím, že by na vysoké školy chodilo víc žáků, než dosud. Přitom se na univerzity dostane jen necelá třetina mladých Čechů. Maďarů i Poláků, Francouzů, nebo Španělů ale polovina. V anglosaských zemích a Skandinávii pak studují dvě třetiny, nebo tři čtvrtiny populačního ročníku.

Plán reformy se místo toho soustřeďuje na kvalitu výuky i výzkumu. Chce dávat víc peněz školám, které jsou kvalitní podle jasně stanovených kritérií. Je to jistě cesta správným směrem, přesto ke skutečné reformě nestačí.

Návrh totiž nejen zapomíná, že studentů je málo, dokonce ani trochu nepočítá s tím, jak podpořit spolupráci univerzit s podniky - šlo by to přece dotacemi do spin-off firem, anebo daňovými úlevami podnikatelům. Reforma tedy potřebuje doplnit a doufejme, že si toho někdo z ministrů všimne, až se vysoké školy dostanou na pořad jednání vlády.

Pohled samotných studentů na školství ale má ještě větší rezervy. Asi si moc dobře neuvědomují, že spoléhat na stát je v tuto chvíli holý nesmysl. Státní pokladna je nesmírně zadlužená a pokud letos vláda zvýšila vysokoškolský rozpočet o sedminu, je to víc, než je možné očekávat v příštích letech. Jakoby studenti nevěděli, že peníze je nutné hledat jinde.

Organizátoři Týdne neklidu to ale nejspíš vědí - a bezpochyby to vědí rektoři, kteří protesty nahlas podporovali. Nakonec se o tom může dočíst každý na stránkách Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. Polovina výdajů na vysoké školy jde v zemích OECD ze soukromých zdrojů - od firem a ze školného.

Studenti i rektoři tohle zamlčují, dokonce manipulují s čísly, aby to vypadalo, že na západě všechno platí stát. Skutečně existují takové země, jsou ale mnohem bohatší než Česko a se svou politikou se už dostávají do potíží.

Vzdělání totiž - řečeno ve zkratce - vstoupilo na hospodářský trh. Dokud bude závislé pouze na státních financích, nedokáže reagovat na poptávku a nabízet to, co je skutečně potřeba. Bez soukromých peněz zůstane vždy trochu muzeální záležitostí, vždy řadu let za skutečným vývojem.

Skutečná reforma tedy musí pustit do škol soukromé peníze, důvodů je proto dost. Tohle ale nechtějí rektoři a odmítají to i studenti - skutečně, kdo by chtěl platit za to, co už dostává zadarmo. Nakonec z toho plyne i prapodivná symbióza vlády a demonstrantů - sociální demokraté pod Špidlou školné nezavedou.

A teď ta hlavní námitka: můžeme chválit demonstrace, když prosazují nereálné řešení? Nevyčerpávají se síly, které by byly třeba na něco důležitějšího? Co udělají studenti, až jim vláda na podzim řekne, že žádné velké zvyšování dotací pro vysoké školy nebude? A s tím, že peníze nebudou, mohou počítat úplně najisto. Vydrží jim pak jejich neklid?

Samozřejmě, námitky neshazují všechno, co se během Týden neklidu stalo. Byla to studentská veselice, která přeháněla a upozorňovala na to, v čem je problém. To je třeba vzít jako dobrý podnět. Jen se přitom nesmí poslouchat, co sami studenti navrhují jako řešení.