Chléb a hry
Možná si to člověk na první pohled ani neuvědomí, ale sport je velmi důležitou součástí rozhlasové historie a když se podíváme ještě dál, můžeme sport vnímat jako zrcadlo doby a společenských proměn.
Za uplynulých devadesát let se sportovní události staly několikrát katalyzátorem zjitřených vášní a posloužily jako ventil tlakového hrnce emocí. Rozhlas měl to štěstí, že byl u toho a nám se tak dochovala autentická svědectví o tom, že sport může mít někdy i celospolečenský přesah a stát se nástrojem k ovládání milionových mas – a to jak v pozitivním, tak v negativním slova smyslu. Dokument Chléb a hry některé tyto okamžiky přibližuje a nabízí i širší kontext a komentář s nezbytným odstupem.
Příkladem, kdy sportovní událost pomohla stmelit národ byl bezpochyby X. všesokolský slet v roce 1938. Tehdy nešlo o manipulaci shora, ale nadšení a odhodlání bránit ohoržené Československo vycházely spontánně z každého jednotlivce. První poválečný slet o deset let později měl být oslavou znovuzískané svobdy, ale uskutečnil se čtyři měsíce po komunistickém převratu a mnoha sokolům už bylo tehdy jasné, jaké budou jeho důsledky. Krátce po sletu začlo docházet k prvním zatčením a sportovci hlásící se k demokratickým principům začali být likvidováni.
Odraz negativního působení moci na sport zastupuje případ národního hokejového mužstva, které nesmělo odletět na mistrovství světa v roce 1950. Tehdy zatčený a následně na 14 let uvězněný Augustin Bubník popisuje tehdenší atmosféru strachu následovně:
„Já jsem si po vynesení rozsudku oddychl, protože jsme byli první velký proces po Miladě Horákové a mohlo to dopadnout mnohem hůř. Když nás zatkli a odsoudili, tak nikde v novinách se neobjevila ani čárka, nikdo nevěděl, kam najednou zmizelo celé národní mužstvo.“
O necelých 20 let později, v roce 1968, se stal sport opět zrcadlem doby. Olympijské hry v Mexiku se konaly dva měsíce po srpnové okupaci a naši reprezentanti v prvních chvílích ani netušili, jestli se jich budou moci zúčastnit. Například Věra Čáslavská jako podporovatelka pražského jara se musela ukrýt v Jeseníkách a přípravu na olympiádu dokončovat v lese. Místo kladiny a bradel jí postačily klády a větve stromů.
Hry v Mexiku, stejně jako hokejový zápas v dubnu 1969 se najednou staly bojištěm, na kterém českoslovenští sportovci se ctí porazili zástupce zemí, které nás vojensky obsadily. Reakce na naše vítězství byly po celé zemi opět velmi emotivní a nastupující normalizátoři už jich dokázali využít obratněji, než stalinističtí kati. Nejen sportovci, ale i sportovní reportéři, kteří byli nepohodlní, museli zmizet.
V dokumentu uslyšíte slova Emila Zátopka, kvůli kterým ho čekalo 20 let perzekuce nebo příběh sportovního komentátora Vladimíra Váchy, který musel nuceně odejít z obrazovky i z rozhlasu.
V dobách normalizace se stal sport výkladní skříní socializmu. Jaká byla strategie tehdejšího režimu říká v dokumentu sportovní historik František Kolář:
„70. a 80. léta byla dobou, kdy se stavěly bazény, haly a dávalo se obrovské množství peněz do sportu. Ono to mělo i ten efekt, že když bude někdo sportovat, nebude přemýšlet o tom, co se děje kolem. Je to stejné jako se zahrádkařením. Pojďte na zahrádky a nestarejte se o politiku, tu si budeme řídit my sami. Zkrátka Chléb a hry.“
Důkazem toho byly megalomanské spartakiády prezentující na venek štěstí a radost milionů lidí budujících socializmus. Pevná ruka ale zasáhla do osudu sportovců i velmi krutě a nemilosrdně a to v roce 1984, kdy československá výprava nesměla odjet na olympijské hry v Los Angeles. Někteří sportovci dokonce museli toto strategické rozhodnutí obhajovat v médiích. Jejich slova o tom, že je správné se her nezúčastnit, byla jen stěží uvěřitelná.
Rozhlasový dokument Chléb a hry se snaží ukázat, co v uplynulých devadesáti letech československý a český sport ovládalo, kdy se stal nástrojem v rukou mocných a kdy byl naopak příležitostí pro spontánní projevy emocí obyčejných lidí.