Chvála českých buchet
Když má buchta stříšku do zlatova vypečenou, možná i drobně posypanou cukrem, a vy do ní kousnete a mezi zuby vám zlehka křupne, jako když lámete mariánskolázeňskou oplatku, musíte mít pocit, že tušíte, jak je asi v ráji. Když ji navíc rozlomíte a přetržená, vychladlá střídka nenásilně zavoní tvarohem vyzdobeným rozinkami, usměje se na vás jemně rozemletým mákem anebo zvesela zašklebí povidly, tak to už máte jistotu, že jste v ráji najisto. Byť jen v ráji buchtovém.
Babička mé redakční kolegyně pro bezprostřední pocit opakovaně prožívaného buchetního ráje na zahradě za chalupou pěstovala mák. Získala tak pocit nadřazenosti nad sousedkami, které, když se chystaly péct buchty, musely spěchat do konzumu a doufat, že pan Rajecký, který konzum nejprve vlastnil pod názvem Kupectví Rajecký, po vítězství proletářské revoluce a všeobecného znárodňování už jen vedl pod názvem Jednota, všechen mák ještě nevyprodal.
Když nebyl mák, a to se stalo málokdy, i v oné době, kdy panu Rajeckému nezbylo než být soudruhem Rajeckým, a kdy i moje babička pravidelně pekla buchty, protože jsem jich byl velice žádostiv, máku bylo kupodivu vždy jako maku; a když náhodou přece jen máku nebylo jako maku, nastoupil tvaroh s rozinkami nebo byla povidla.
Moje babička na rozdíl babičky mé redakční kolegyně si s mákem hlavu nelámala. Když nebyl v konzumu, bylo ho dost na poli za vsí. S klukama jsme na makové pole také vyráželi. Zpočátku nás mátlo, že nekvete červeně, jak jsme byli zvyklí u vlčích máků, ale bíle.
Babička, chodívala od makovice k makovici, zatřásla jí, a když se ozval zvuk, jako když poskakují hliněné kuličky na cvrnkání se schodů dolů, sáhla po noži a makovici uřízla. My kluci jsme to viděli zcela jinak. Ovlivněni dobrodružnými romány, odehrávajícími se kdesi v blízkém Orientu a plné spanilých, tajemně zahalených dívek, pouštních lupičů, lstivých překupníků a mladíků, sice z prostých a chudých poměrů, za to však udatných, jsme věděli, že rozhodující pro další užití jsou makovice nezralé, pokud chceme přetvořit bunkr, který jsme si z větví vybudovali v lese, v opiové doupě. Makovice jsme nařezávali kudličkou a spěšně zachytávali mléko, které z nich vytékalo. To spolu s tabákem získaným z cigaret, koupených na náměstí v trafice u paní Trnkové, jsme nacpali do lulky. Tabák prosycený mlékem z makovic zapálili a lulku nechali kolovat. Cítili jsme se báječně, až do chvíle, kdy jsme na sobě vzájemně začali pozorovat, že v obličeji smrtelně bledneme. Svorně jsme pak zvraceli, aniž se dostavil v knihách tolikrát popisovaný stav rajské blaženosti. Asi nám k tomu chyběly písek a poušť.
To moje babička, ta si makovicemi věděla lépe rady. Na nespavost z nich měla vždy doma odvar. Jinak ale dávala přednost povidlům. V rohu naší zahrady rostla vysoká statná hruška a každý rok v září nesla šťavnaté podlouhlé plody, do kterých zakousnout se byla radost. Hruška křupla, dužina odskočila a okolí jste skrápěli sladkou šťávou. "To budou letos povidla!" radovala se babička na konci léta, když hrušku obcházela a odhadovala úrodu. Povidla vařila, aby bylo na zimu, jak říkala, ale i tak jí to nedalo, aby ještě ten den nezadělala na buchty. Z první várky povidel nadělala rovnou tři pekáče. "Však to sníš!" povzbuzovala ve mně v jedlíkovský optimismus, "a kdyby ne, dáš klukům."
Zadělala, nechala těsto vykynout a poskládala buchty do pekáče do řady jak vojáky. Jednu vedle druhé, zatím bílé a beznadějně syrové, jakoby oblečené do bílé řízy, v nichž se v dřívějších dobách vstupovalo do lázní, neb obnažovat se i před sebou samým bylo považováno za krajně nevhodné, a tudíž zapovězené. A rozdělala v kamnech oheň. Když se rozhořel, babička jím umně posunovala po ohništi, dlouho nespokojena s jeho polohou. Nakonec přece jen zamumlala "to by šlo," ohni dala pokoj a přiložila několik čerstvých polínek. "Teplo musí jít přímo na troubu," vysvětlovala mi pohyb ohněm po ohništi, "ale zas ne tak přímo." Pak se zamyslela a pro jistotu techniku pečení upřesnila: "Buchty nemaj rády ani moc tepla, ani málo tepla, ale tepla tak akorát." Než nahaté buchty, tak se mi to zdálo, oblečené jen do bledé těstovité řízy, na sebe, jedna vedle druhá v pekáči natlačené, babička strčila do trouby uprostřed kamen, potřela je po hlavičkách mašlovačkou z husích brk a namočenou v lehce našlehaném bílku, který jí pokaždé zbyl, když se pouštěla do těsta.
Z trouby pak putovaly už krasavice s lehce světélkující, do zlatova vypečenou stříškou, do níž kousnout byla radost. Kůrka křupla a na jazyk se pomalu snášela zatím ještě vzdálená chuť a vůně hruškových povidel, o kterých se někteří škarohlídi ze sousedství vyjadřovali, že jsou bez chuti, nanejvýš chuti mdlé. "To není mdlá chuť," nesouhlasila babička, "to je taková zdrženlivá chuť," radovala se, když jsem se buchtami cpal a bral si je rovnou z pekáče, sotva jim z toho vedra v troubě trochu odlehlo. Musím přiznat, že babička byla spravedlivá. Jakmile zpracovala hrušky, pustila se do švestek. Navařila plný regál i povidel švestkových. "Nemám je ale ráda," říkala, když jimi plnila syrové buchty, protože jsme hrušková povidla dojedli, "jsou taková ukřičená." Buchty byly i s nimi také jako panny.
Díky babičce jsem pochopil, když jsme s kluky dorostli věku, kdy nás kromě povidlových buchet, bunkru v lese a nepodařených makových orgií začínaly zajímat holky, proč o nich, zejména pokud jsme chtěli některé z nich vyjádřit obdiv, mluvíme jako o buchtách. "Ty vole, ta buchta byla tak buchtovatá, kam se na ní hrabou všechny ty naše buchty ze třídy," vyznávali jsme, chtějíce vyjádřit některé z našich buchet nejvyšší obdiv.
Jedno jsem ale nepochopil, proč babička klidně považuje podmnožinu z množiny za tutéž množinu. Jednou na návštěvě jsme obdivovali nově narozené miminko, holčičího pohlaví. Babička nad ním spráskla ruce a zvolala: "Má ta vaše holka ale krásnou buchtu!"
