Chvála konzumu
Kdykoli v dnes vedeme řeč o úpadku doby, o rozpadu tradičních hodnot, o ztrátě něčeho, co by nás mělo přesahovat a mít k tomu, abychom osvědčovali raději to lepší v sobě, končíme nářky a stížnostmi na rozbujelý, všeprosakující a všudypřítomný konzumní způsob života. Lidé utíkající se ke konzumu podle slov kritiků se stávají odcizenými a vyprázdněnými těly, které pod tíhou materiálního blahobytu ztrácejí všechno ze své lidské původnosti a oblékají se do uniformy, lidskou bytost přetvářející v beztvarou a neosobitou masu.
Kritika jde ještě dál. Lidé unikající do konzumu se tak brání zhostit se prazákladního údělu sebe si vědomého jedince, tedy odpovědnosti za vlastní život jako odpovědnosti prvotní a nepřenosné. Konzum ve své mnohačetné podobě je s to takovému zdráhajícímu se jedinci nabídnout náhradní autenticitu, zdání původnosti, jakési náhradní já, osvobozené od povinnosti nést za ně odpovědnost.
Já, které si můžeme kdykoli obléci, kdykoli odložit do šatníku, vyměnit za jiné či dostat zpět vynaložené peníze, nám opravdu dává pocit, že jsme to přece my, jak jsme si vždy přáli být, jak jsme si sami sebe vysnili. Máme dokonce pocit, že teprve v takovém kostýmu jsme opravdu svobodní, a hlasy kritiků, že ve skutečnosti přestáváme být sami sebou, jednoduše oslyšíme.
Být sám sebou je rozhodně tím nejtěžším naším údělem. Ne každý má v sobě tu sílu objevit své vlastní já a hlavně smířit se s ním.
Dokud lidé žili v podmínkách nouze, kterou čas od času vystřídala bída, aby ji nakonec nahradila opět nouze, na snění mnoho času nezbývalo. Opakující se bída je přinutila sny odložit a vzít zavděk tím, čím opravdu byli.
Až divoce roztočená spirála hromadné výroby vynucující si hromadnou spotřebu, až osvobozená podnikavost lidí, probouzející všemi směry mocně se rozprostírající spotřebitelskou poptávku po všeličems, i po tom donedávna nemyslitelném, vysněném, spirála, které říkáme kapitalismus a s ním přicházející společnost hojnosti, až ta udělala přítrž opakovaným hladomorům, epidemiím, lidské mizérii, prostě nouzi, která učila jen housti. Pravda, přinesla sebou jev, který někdo nazývá nemocí odcizení, pro někoho je zas vykoupením, možností nebýt jen sám sebou, být tím, co jsem si vysnil. Stačí jít a koupit si to. Kdoví, možná i v kostýmu můžeš být sám sebou, byť tě odcizuje sobě samotnému.
„Nevaž se, odvaž se,“ heslo jedné reklamní kampaně v sobě bezděky nese sebe přesahující poslání. Buď, kým chceš být, nebuď jen sám sebou, popřípadě nebuď vůbec sám sebou, když ti to společnost hojnosti nabízí a umožňuje. Odciz se sobě, i tak sebe neztratíš. Tvé vlastní já tě bude provázet jako věrný stín. Připomene se ti nejpozději v okamžiku bídy a nouze. Ukáže ti, jaký opravdu jsi. Ráně osudu ti buď pomůže odolat, anebo naopak jí pomůže tě udolat. Stojíme ale dnes o takové rány?
Bez konzumu a bez možností, kterou nabízí, být si někým jiným, nemuset nutně být jen sám sebou, se cosi z pod rukou vytrácí. Bezelstná radost. Nahradí ji tvrdošíjně trvající povinnost, zbavená i té špetky snivé obraznosti.
