Chvála pohřbívání
V čele průvodu šel ministrant v bílé komži. V ruce držel na dlouhé rukojeti kříž se Spasitelem a hrozivě jím kymácel ze strany na stranu. Nemohl za to. Jeho kachní chůze byla ve vsi pověstná. Vyložil jsem se do okna sednice babiččiny chalupy a dělal na ministranta posměšné grimasy. Vyplazoval jsem jazyk, dělal si z dlaní uši - plácačky, koulel očima. Ministrant mě sice viděl velice dobře, dokonce mu jednu chvíli zacukaly koutky, ale opanoval se.
Ministrant byl totiž Čumpelík. Můj spolužák a kamarád z páté třídy. Jednou na pionýrské schůzce, kterou jsme měli hned po škole, jsem se cestou do lesa Čumpelíka zeptal, jak může bejt pionýrem a současně věřit na pánaboha. Čumpelík pokrčil rameny. Maminka říká, děl pak, že je dobré být zadobře s každým. Trochu jsem potom nechápal, proč to byl právě Čumpelík, se kterým jsem se jako první porval hned po tom, co jsem se na ves přistěhoval, a to jen proto, že tomu Pražákovi, tedy mně, je třeba dát do huby. Ale nerozmazával jsem to. Rvačka tehdy dopadla nerozhodně, riziko, že budu nakonec bit, bylo stále veliké.
Už to má Sadilka za sebou, řekla babička, která se postavila vedle mě do okna, a pozorovala, jak nás po prašné ulici míjí pár černých koní s čabrakami, ozdobenými stejně černými pavími pery. Koňmi tažený, ze všech stran prosklený, rozmanitými kreslenými i vyřezávanými ornamenty vyzdobený pohřební vůz, ověšený květinami a věnci tak silně, že Sadilčinu rakev byla sotva vidět. Okovaná dřevěná kola vozu se těžce vrývala do prašné silnice a babička kývala hlavou, Sadilce, jakoby na rozloučenou. Co má za sebou?, zeptal jsem se a babička mě jen pohladila po vlasech.
Mockrát si pochvalovala, že nemusí na pohřby chodit. Pohřby totiž chodily za námi. Vlastně kolem nás. Tu vedla cesta na hřbitov. Minula ještě Zemanův statek a zahnula doprava.
Zemanovi, to jsou ti, kteří s námi moc nemluvili, protože pro ně jsme byli kozičkáři, zatímco oni na dvoře měli chlívy, kam by mohli klidně ustájit takových pět krav a možná ještě nějakého koně. Psal se ale rok 1960, soudruh prezident pro nás vybudoval socialismus, a jim chlívy zely prázdnotou.
Mezitím Čumpelík se Spasitelem zabočil okolo statku, černé koně ho poslušně následovaly, stejně tak vůz se Sadilkou. Ani ona mi neřekla, co má za sebou. A přitom mívala řečí jako Palacký. To, když k nám přišla, aby babičce předvedla, co že to dobrého dneska napekla. Babička z pozice hospodyně, kterou předcházela pověst vynikající kuchařky a jejíž koláče neměly široko daleko konkurenci, uždíbla kousek napečeného a blahosklonně výtvor pochválila. Sadilka, když se měla k odchodu, donesený vzorek zanechala na stole se slovy, ať si tady mladej taky pošmákne. Jaký "taky pošmákne" hudrala babička za Sadilčinými patami, a odnesla vzorek slepicím. No a vida, už to má za sebou!
Farář, který se sepjatýma rukama šel za vozem a modlil se, nebyl odsud. Naposledy jsme tu měli faráře za barona, řekla babička. Jo, baron, povzdechla si, to byla jiná vrchnost. Když ho člověk potkal, první dal pozdravení. Ne jako to dnešní panstvo v šestsettrojkách! Ty jsi, babi, taky vrchnost, namítal jsem, vždyť v komunistický straně. Jaká já jsem vrchnost!, zvolala babička, a všimla si, že ve skupině muzikantů, kteří si vykračovali za truchlícími pozůstalými, za zvuků "pam padadadadam padadadadam tamtadam" šel i strejda Vašek, troubě usilovně a usedavě na trumpetu, kterou, jak babička poznamenala, na pohřební hostině vymění za harmoniku. Chudák Květa, majíc na mysli moji tetu, svoji snachu, uzavře předpověď babička.
Od Sadilů určitě ještě potáhnou do hospody k Zavadilům a tam budou vyřvávat až do rána. Ani párem volů vola jednoho domů nedostane.
Za muzikou pak kráčela celá vesnice. Hele, Růža je tu taky, zvolala babička, když spatřila nejmilejší kamarádku, s níž se pravidelně zapomínala uprostřed náměstí před trafikou paní Coňkové. Houkla mezi dveřmi, že tu bude cobydup, a já věděl své.
Onehdá pohřbívali syna známého pražského kolotočáře a významného kmotra. Podobný pohřební vůz, tažený tentokrát šestispřežím jsem pozoroval, jak mě míjí nedaleko Bílé hory na Vypichu. Pohřební průvod se ubíral z Břevnovského kláštera na vzdálený hřbitov v Řepích. Hledal jsem před vozem Čumpelíka s křížkem a v rochetce. Místo něj vůz doprovázeli vypracovaní svalovci, kterým se ani koutky úst nepohnuly, když jsem se pokoušel na ně legračně se šklebit. Tyhle nerozesměješ, řekla babička, která se jakýmsi zázrakem vedle mě zjevila.
Co živa pamatuju, pokračovala babička, a to už nějaký ten pátek živa nejsem, vezl se jen nebožtík. On jediný, i kdyby chtěl, chodit už nemohl. Ostatní šlapali po svých, dodala, když nás míjela dlouhatánská kolona nablýskaných milionářských a miliardářských limuzín s kouřovými skly, za nimi byli lidé víc tušit, než vidět. To je to tak daleko, zeptala se mě, v pražských poměrech se ani za života valně nevyznala, že musejí jet autem? A i kdyby, jsou přece nebožtíkovy nohy!, řekla nakonec vzdorně.
Polepšenému loupežníkovi Babinskému to opačným směrem, z kláštera Boromejek v Řepích, kde jako sedmdesátiletý propuštěný trestanec sloužil jako zahradník, to trvalo pěšky do Břevnova slabou půlhodinku, řekl jsem babičce na vysvětlenou. A to měl před sebou ještě jednou tak dlouhý kus cesty, než došel do Prahy, na Pohořelec, do hospody U třech bílých lilií, kde u stolu hradčanských a malostranských štamgastů si vymýšlel bohaté historky ze svého nebohatého lupičského života.
Tak to mohli na hřbitov v Řepích vyrazit z kláštera v Řepích, ne?, ujala babička s křížkem po funuse organizace milionářského pohřbu. To nejde, namítl jsem. Dneska to není klášter, ale věznice. Babička se na mě zkoumavě zadívala: Kapli tam mají, ne? Určitě, připustil jsem. Tak vidíš! Kdysi jsme říkávali, svůj k svému...
