Čína brzdí, ekonomové jsou nadšeni
Zprávy, které přicházejí v těchto dnech z Číny, nemají v historii posledních let obdoby. Nejedná se o žádný velký převrat, revoluci ani nový ekonomický rekord. Jsou to navíc zprávy, které ekonomové čekali. Jenže na ně čekali dlouho a teď jsou dlouho očekávané údaje tady. Na první pohled nejde o mnoho, mění se tím ale ekonomické vyhlídky celého světa.
Úplně konkrétně jde o to, že koncem října čínská centrální banka zvýšila úrokovou sazbu o půl procentního bodu. Počátkem listopadu následoval další krok. Pekingská vláda se rozhodla omezit vládní výdaje. Bude se stavět méně silnic, přehrad, státních továren. A stále častěji se spekuluje o tom, že Čína v nejbližší době opustí strnulý kurs jenu, který se už léta váže na dolar a který je podle expertů podhodnocen nejméně o třetinu.
Tyto kroky znamenají jedno. Komunistická Čína se otevírá a postupně se stává běžnou součástí světové ekonomiky. Její chování bude nadále předvídatelné a její prosperita bude prospívat celému světu. Taková zpráva je dobrá a tak jednoznačně dobrých zpráv není v poslední době na mezinárodním poli právě mnoho.
Podívejme se, co zprávy znamenají konkrétně. Svět byl poslední dobou z Číny stále více nervózní. Země s plánovanou ekonomikou zvolila šťastný hospodářský postup a pomocí státních i zahraničních investic dokázala využívat lacinou pracovní sílu. Rostly exporty do celého světa a spolu s nimi i celá ekonomika v průměrném tempu okolo 10 procent ročně.
Takové tempo je ale riskantní, ví každý student ekonomické školy. Způsobuje totiž rychle rostoucí poptávku po surovinách a jejich cena se tím neúměrně zvyšuje. Samotné Číně tento vývoj tolik vadit nemusel, protože cena ropy rostla pro všechny země světa stejně, sami Číňané ale nadále mohli těžit z laciné pracovní síly.
Rok od roku byl tento vývoj pro ostatní ekonomiky méně příjemný. Čína několikanásobně zvýšila svůj ekonomický výkon a cenu ropy ovlivňovala stále víc. Objevil se i další důležitý rozměr. Tamní ekonomika se pomalu stává jedním z hlavních hráčů na světovém trhu. Asi nejvíc velkolepě vypadá údaj, že má zásluhu na čtvrtině veškerého hospodářského růstu.
Historky o tom, jak se v Číně staví, jak tamní podniky každoročně o polovinu zvyšují své zisky, jak dynamicky se rozvíjí soukromý sektor, patří k oblíbeným námětům všech ekonomických časopisů.
Nejde o to, že by Číňanům takový růst snad někdo nepřál. Jenže i Číně se může přihodit to, čím hrozí přehřáté hospodářství každému. Ceny vstupu vzrostou na tolik, že se ekonomika zastaví a vstoupí do recese.
V současné době by pád čínské ekonomiky nepříznivě zasáhl celé světové hospodářství a politické důsledky takové krize nikdo ani nechce veřejně analyzovat. Vyspělé země si navíc zvykly na laciný dovoz z Číny. Sice protestují, že jde o dumpingové ceny, na druhou stranu nízké ceny textilu a spotřební elektroniky drží na uzdě inflaci.
V této chvíli přichází nový čínský prezident Chu Ťin-tchao a oznamuje vyšší úrokovou sazbu. Tím by se mohl růst zpomalit a nepřekročit hranici devíti procent. Zbrzdit neudržitelné tempo může také omezení vládních investic. Pokud Peking uvolní navíc kurs své měny, bude to další změna kvality. Ceny čínského vývozu se zvýší, export ale konečně poroste v reálných cenách a zmírní se tím riziko, že v těžkých dobách ceny vyrostou ještě rychleji.
Navíc, a to není nejméně důležitá informace, mění se i čínská společnost. Příkladem může být integrace Hongkongu. Ekonomicky jde o zcela úspěšný projekt. Finančníci z někdejší britské kolonie nabízejí čínskému průmyslu služby na světové úrovni a zvyšují tak jeho obchodní možnosti. Sami na tom pochopitelně neprodělají a na politický nátlak z Pekingu si nestěžují. Mění se i tvář čínských měst, lidé bohatnou, získávají sebevědomí, nebojí se veřejně projevovat své názory.
Ovšem jako každá chvála má i poslední vývoj Číny některá slabá místa. Podobně jako Peking ještě neuvolnil svůj měnový kurs, není v Číně dosud místo na skutečnou demokracii. Politické svobody jsou nadále omezovány a úplně všechno se také říkat nesmí. Otázka zní, jestli se to vůbec někdy může změnit. Odpověď v tuto chvíli nezná nikdo.
V tom asi spočívá největší nejistota čínského vývoje. Pokud bude Čína nadále autoritářským státem a poroste ekonomicky stejně rychle jako dosud, poruší se tím pravidlo, že dlouhodobý hospodářský úspěch sebou nese výhradně demokratický politický systém. Euroatlantickému světovému názoru tak vyroste vážná konkurence.
A nebo je to naopak, což by bylo ještě horší. Podobně jako Číňané komunistickou stranou jsou občané vyspělých zemí stále více ovládáni mezinárodním kapitálem. K volbám chodit mohou, faktickou situaci svého světa tím ale změní stejně málo účinně, jako to dokáže dílčí svoboda projevu v Číně. Naštěstí je to zatím jen pochybnost a může se rozptýlit, když Peking sáhne nejen k ekonomickým, ale také k politickým reformám.
