Co chce Václav Klaus doopravdy?

Celou tu dobu se sice neskrýval svým odporem proti smlouvě, protože prý zbaví ČR suverenity, co mu na ní tak vadí, ale nikdy nespecifikoval. Když dnes odpoledne konečně předstoupil před kamery, aby své výhrady odůvodnil, zůstal asi mnohým rozum stát: český prezident se teď, poté, co byl text Lisabonské smlouvy dojednán a podepsán už před dvěma roky a proces ratifikace vázne v celé EU už jen na něm osobně, najednou prý totiž obává o právní jistoty českých občanů prolomením Benešových dekretů. Jana Bobošíková by to věru neformulovala lépe. Prezident ví, že tohle na české scéně pořád ještě táhne: Bobošíková se s tím v eurovolbách málem dostala až do Bruselu.

Kam se chce dostat Václav Klaus, je ovšem otázka: jeho tvrzení, že žádá jen stejnou výjimku, jakou si vyjednalo například Polsko nebo Británie, je totiž jen jednou stranou mince. Ano, formálně si skutečně vyjednaly Polsko i Británie výjimku z platnosti Listiny základních práv EU. Ovšem obě tyto země si ji vyjednaly proto, aby jim unijní justice nemohla vnutit zákony, které u nich neplatí. V případě Británie jde hlavně o sociální práva občanů- konkrétně u zaměstnanosti- a v případě katolického Polska o právo homosexuálů uzavírat sňatky.

To, čím teď straší české občany Klaus, totiž že si sudetští Němci přijdou pro své majetky, by ovšem znamenalo, že by Evropský soud musel zasáhnout do právního stavu, který panoval v Československu po druhé světové válce. Tedy v době, kdy žádná Evropská unie neexistovala ještě ani v zárodku. Takhle by se ovšem mohlo jít až kamsi k Bílé Hoře. Právní experti to považují za nesmysl a zdůraznili stokrát, že Lisabonskou smlouvu není možno uplatňovat zpětně. Nehledě na to, že to kupodivu vůbec nevadilo Slovensku. Přesto se česká sněmovna při svém souhlasu s ratifikací pojistila znovu, když doplnila svůj souhlas usnesením, odmítajícím zpochybňování poválečného majetkového uspořádání.

Teď to chce mít prezident tedy černé na bílém ještě jednou, a to od všech ostatních států unie. Ty by ovšem zřejmě musely, jak o tom hovořil v Praze ustaraný Jerzy Buzek, v tom případě ratifikovat celou Lisabonskou smlouvu znovu.Ani pak ale Václav Klaus neřekl, jestli by mu to už stačilo. Jakou princeznu mu budou z Bruselu muset na Hrad doručit příště?

O co mu jde ve skutečnosti, nikdo nechápe a tak se rojí všemožné spekulace: chce pomoci Česku k obzvlášť vlivnému místu v EK? Nebo konservativcům v Británii vyhrát volby? Nebo Moskvě oslabit vliv EU? Anebo nás chce všechny, totiž celou tu půlmiliardu občanů unie, zachránit před tím, o čem je z hloubi duše přesvědčen, že to omezuje naši svobodu? Tahle poslední varianta by možná byla nejnebezpečnější: mesiášský komplex bývá dost spolehlivou cestou do pekel. Lisabonská smlouva má Evropě umožnit hlubší integraci, bez které se kontinent může v dnešním světě ocitnout brzy na okraji.

Její odpůrci trvají na stanovisku, že unie vzešla z úsilí o volný pohyb zboží, služeb a osob, což jí v podstatě stačí, protože všechno obstarají národní státy. Podle jejích zakladatelů jde ovšem od začátku o projekt mnohem hlubší, založený na víře v základní morální principy a na přesvědčení, že státy spolu mohou žít v míru, mohou společně usilovat o blahobyt, protože všechno dá řešit jednáním. Jenže jednání má své meze. A když opakovaně vede do slepé uličky, jako to teď hrozí v případě Lisabonské smlouvy a jako se to předtím stalo s euroústavou, myslitelné jsou i jiné varianty. Už ne dvoj- či třírychlostní unie, která je vzhledem k Schengenu nebo k euru de facto realitou už dnes. Padají i -zatím neoficiální- návrhy, založit unii na základě stručné a jasné euroústavy úplně znovu. Kdo ze současných států EU bude chtít, může se stát jejím zakládajícím členem. Kdo ne, může si vybrat privilegované partnerství, jaké některé země EU teď nabízejí například Turecku. To by byla - 20 let po pádu komunismu- pro ČR docela tristní perspektiva.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .