Co přináší Topolánkova vláda

Češi ale nemohou být spokojeni a to dokonce ani ti, kteří volili Topolánkovy občanské demokraty. Nastupuje menšinová vláda, která nemá zajištěnou většinu ve sněmovně a za svůj hlavní cíl vyhlašuje předčasné volby. Přitom ani pro předčasné volby nemá Topolánek zajištěnou podporu.

Nové vlády jsme se tedy dočkali, ovšem ani ona sama neví, co ji čeká. Jistě se dá říci, že bude pokračovat ve směru, kterým se ubírá tažení občanských demokratů už od voleb. Existují přitom tři závazné směrnice. Především je nutné sestavit vládu v čele s premiérem za ODS, a proto by neměla žádná jiná strana dostat šanci vládu sestavovat. Za druhé, je možné jednat se sociálními demokraty, za jejich toleranci vládě je ale možné zaplatit nejvýš posty ve sněmovně, maximálně ještě v některých státních podnicích. Třetí směrnice říká, že pokud se vládu ODS sestavit nepodaří, jsou nutné předčasné volby.

Na tom se nic nemění, cíl je ovšem zhruba stejně daleko, jako byl předtím. Je úkolem nově jmenované vlády, aby k němu politickou scénu přiblížila.

Může na to jít různými prostředky. Po vstupu do exekutivy může Topolánek se svými lidmi snadněji přemlouvat některé poslance sociálních demokratů a komunistů k tomu, aby jeho menšinovou vládu podpořili. Nepochybně se o to pokusí, protože něco podobného zkoušel už během opakované volby předsedy sněmovny. Šanci na úspěch ovšem snižuje, že menšinová vláda nemá jako dříve jisté ani hlasy lidovců a zelených. S tím se ovšem dá pracovat.

Další možnost získat uznání menšinové vládě nabízejí volby na konci října. Pokud ODS obhájí svá místa na radnicích a třeba ještě posílí v Senátu, může výsledek vydávat za hlas lidu, který si nepřeje nic jiného, než vládu ODS na celé příští volební období. Poražená sociální demokracie tvrdým podmínkám vítězů ustoupí, tím spíše, když dostane nabídku na zkrácení volebního období.

Tento plán má samozřejmě jednu překážku: pokud povede sociální demokracii Jiří Paroubek, tak neustoupí ani při velké porážce. Občanští demokraté budou muset doufat, že prohraje tak drtivě, že se ho strana sama zbaví.

Člověk nemusí být prorokem, aby věděl dopředu, že politický boj bude nadále nesmírně ostrý, zřejmě ještě ostřejší, než byl dosud. Topolánek sází na úspěch své strategie hlavu, o kterou může přijít už v prosinci na volebním kongresu své strany. Povolební vyjednávání se tak mění bezmála na boj muže proti muži - Topolánek, nebo Paroubek, Losna, nebo Mažňák.

Tato charakteristika pochází od Miroslava Kalouska, někdejšího předsedy lidovců, který na vlastní kůži poznal, jak nesmírně brutální je povolební boj.

Vlastně nad tím zůstává rozum stát. Nějaká vláda sice nastupuje, ovšem nikdo jí nedává velké šance do budoucna. A pokud nevyjde dost malá pravděpodobnost, že Topolánek přece jen důvěru sněmovny získá, tak potrvá nejméně do ledna, než se najde nějaký byť jen trochu stabilní kabinet.

Člověk nemusí být ani paranoik, aby se začal ptát, komu celé povolební divadlo slouží. České společnosti, nebo české ekonomice sotva. Naopak přináší samé nevýhody a první nápadnou obětí je rozpočet, který bez jakéhokoli rozumného důvodu bude mít deficit přes sto miliard, i když by v klidu mohl být poloviční. Další oběti mohou následovat - například zbývá jen doufat, že s povolebním bojem nesouvisí příkaz nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké znovu otevřít případ bytu někdejšího sociálnědemokratického premiéra Stanislava Grosse.

Celý vývoj po volbách je pokračováním předvolební kampaně, která začala už někdy loni v prosinci. Souboj dvou silných mužů zvýšil zisky oběma největším stranám a odsunul do nevýznamnosti všechny ostatní. Politická scéna se polarizuje a to posiluje nejsilnější hráče. Pokud bude vývoj pokračovat stále stejným směrem, může se česká politická scéna, dosud zvyklá alespoň na pět parlamentních stran stát scénou naprosto bipolární.

Politologové, například Milan Znoj, anebo Jan Hartl, ovšem upozorňují, že tento vývoj je českému prostředí cizí. Sama od sebe tedy bipolární scéna nevznikne. Ovšem může vzniknout, když se bude válka mezi stranami prodlužovat - například přes podzimní volby k předčasným jarním volbám do parlamentu. Něco podobného zažilo před patnácti lety Řecko, kde proběhly za dvanáct měsíců troje volby do sněmovny. Výsledkem je, že i při poměrném systému tam existují pouze dvě strany - konzervativci a sociální demokraté - a vedle nich už jen úplně nevýznamní komunisté.

Není třeba podezírat velké strany, že se spikly a že sledují právě tento cíl. V každém případě jim však právě vyhlídka na přirozené vygumování malých stran může zlepšovat náladu.

Nástup Topolánkovy vlády na tomto trendu nic nemění, dost pravděpodobně ho ještě posiluje.

Z pohledu občanů je výhodné, že za necelé dva měsíce jsou volby do Senátu. Mohou se jednoduchým vhozením volebního hlasu rozhodnout, jestli chtějí přijmout bipolární vidění světa, anebo ho odmítnout

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .