ČSSD ustupuje občanským demokratům

Sociální demokraté stáli v čele vlády, která přivedla Českou republiku do Evropské unie. Tím splnil premiér Vladimír Špidla úkol, který kabinetu sám uložil po volebním vítězství v roce 2002. Špidla často říkal, že mu stačí, když země bude v unii a na dalších politických okolnostech příliš nezáleží. Někdy je nebezpečné říkat takové věci, protože historie ho vzala za slovo a necelé dva měsíce po vstupu ho donutila rezignovat na místo premiéra i předsedy ČSSD. Historie mohla v červnu promluvit hlasem občanů, kteří sociální demokracii poslali ke dnu při evropských volbách. Jejím mluvčím mohl být Stanislav Gross, který těsně po volbách Špidlovi vypověděl svou bezvýhradnou podporu, aby zachránil alespoň svou pozici.

Nástrojem mohl být i Ústřední výkonný výbor ČSSD, který Špidlovi vyslovil nedůvěru. Na hodnocení, co vlastně při Špidlově pádu rozhodlo, zase tolik nezáleží. Přesto je jisté, že za porážku si může do značné míry sám. Svůj pád předem připustil, možná z únavy po dlouhých měsících vládnutí se slabou většinou jednoho hlasu ve sněmovně.

Sociální demokracii jako takové otevřel Špidlův pád nové možnosti, nevěděla si ovšem s nimi rady. Je v tom jistá podobnost s postavením České republiky v Evropské unii. Stali jsme se součástí významné globální instituce, můžeme ovlivňovat její vnitřní politiku a jejím prostřednictví politiku celého světa. Jenže není jisté, co vlastně chceme.

Také ČSSD přes pád premiéra zůstala u vlády, moc přitom ze země sebral korunní princ Stanislav Gross. Špidlův kabinet obměnil, ale zřejmě ani jemu samému nebylo jasné, jak chce vlastně vládnout.

Někteří jeho poradci doporučovali pokračovat ve Špidlově konceptu. Odstupující premiér říkal: globalizace tlačí k větší efektivitě podniky i státní správu. Nutí nás snižovat daně a tím hrozí rozvrátit sociální stát. Proto musíme sociální stát reformovat, aby byl více efektivní. Pokud to neuděláme, nastoupí konzervativní revoluce, která sociální stát zcela rozvrátí.

S tímto postojem nikdo nepolemizoval, od počátku však měl vážnou konkurenci v politicích, kteří se hlásili k myšlenkám populistické levice. Zpočátku sám premiér Gross propagoval paternalistický stát, který bude rozdělovat peníze na novomanželských půjčkách, který zaručí bezplatnou zdravotní péči a zvýší platy všem státním zaměstnancům. Po porážce v krajských volbách ale změnil kurs a ohlásil úsporné reformy.

Málokdo dnes věří, že Grossova vláda stihne víc, než několik málo dílčích kroků, které například omezí zneužívání nemocenské či zdravotnické plýtvání. Grossovi o to ani příliš nejde. Víc než bezprostřední výsledky vládnutí ho zajímá volební program do parlamentních voleb v roce 2006. Pokud s ním sociální demokracie dokáže neprohrát rozdílem třídy, vznikne tak dobrá vyhlídka, jak vyhrát volby příští.

Paternalismus levicového státu dále prosazuje Grossův zástupce Zdeněk Škromach, který to nazývá návratem k tradičnímu programu sociální demokracie. Jejich spor rozhodne sjezd počátkem příštího roku. Favoritem je Gross, pokud ovšem nevyhraje dost suverénně, budou stranu dál ničit vnitřní spory a jasný program do příštích voleb nevytvoří.

Podobně výmluvný je letošní příběh ODS. Strana pokračovala v politice minulých let a tentokrát se dočkala dobrých výsledků - troje vyhrané volby odměnil stranický kongres tím, že potvrdil ve funkcích předsedu Mirka Topolánka i tři z jeho čtyřech místopředsedů. Čtvrtý Jan Zahradil nebyl zvolen zřejmě jen proto, že nekandidoval.

ODS se připravuje na volby roku 2006 proti sociálním demokratům s předstihem. Stínoví ministři vytvářejí "Modré šance", programy budoucího vládnutí v jednotlivých resortech. Mají nestejnou kvalitu, v českých poměrech ale jsou něčím neobvyklým a nevídaným. Představují zcela jasné stanovisko, se kterým hodlá ODS vládnout, a přitahují pozornost protivníků. Největším superlativem bylo nepochybně varování expremiéra Špidly, podle kterého představují Modré šance "konzervativní revoluci", která zcela změní podobu republiky. Ze Špidlova pohledu pochopitelně k horšímu.

Plány ODS jsou vskutku radikální počínaje rovnou daní, přes rovnou sociální dávku a úplné zrušení regulace cen bytů, až k převodu zdravotnických zařízení a škol na zcela nezávislé, navzájem si konkurující obchodní společnosti.

Na první pohled se zdá, že některé programové priority jsou neuskutečnitelné, počínaje patnáctiprocentní rovnou daní. Jenže občanští demokraté stále a stále zdůrazňují, že všechno myslí zcela vážně a publikují čím dál víc liberálnější představy o budoucím fungování státu.

Tajemstvím vyhraněného postoje je profil osobnosti vůdčích politiků strany. Jsou to lidé, kterým bude brzy padesát let a vidí ve volebním vítězství nejen Modrou šanci pro Českou republiku, ale také druhou šanci pro svou politickou kariéru.

Lidé spíše z druhého sledu kdysi vládnoucí Klausovy strany museli přetrpět léta, kdy byla strana ostrakizována a kdy jen s obtížemi udržela na domácí scéně alespoň nějaký kredit. Zřejmě nejhorší bylo vědomí, že politika liberálních reforem z počátku devadesátých let skončila ekonomickým propadem - jednoznačně tedy nebyla úspěšná. Teď tedy bude možné prokázat, že liberalismus je lepší než levicové iluze sociálních demokratů. Občanští demokraté přitom dosud věří v úplné vítězství. A pokud tedy vyhrají příští volby na celé čáře, řekněme se čtyřiceti procenty hlasů, bude věcí cti a osobního zadostiučinění, uskutečnit reformy co nejvíc radikálně.

Ovšem i politika ODS se musí připravit na otřes, který mají sociální demokraté za sebou. Také občanští demokraté si budou muset uvědomit evropský rozměr. Zatím přehlížejí fakt, že budou vládnout jednomu z pětadvaceti států, které tvoří Evropskou unii. Budou stačit jejich dosavadní programové zásady, aby zvládly úplně jinou situaci? V době, kdy se Česká republika v mnoha ohledech stává součástí globálního světa a každý politický krok může přinést reakci nejen z Bruselu, případně z Washingtonu, ale také třeba z Číny?

ODS připravuje ekonomické reformy, které mohou pomoci, aby země obstála v globální konkurenci, zatím však přehlíží, že globalizace má i politický rozměr. Na otázku, co má dělat Česká republika v novém rámci Evropské unie, zatím neodpovídá a problém zakrývá postojem euroskeptika, který tvrdí, že mimo rámec národních států žádná politika neexistuje.

Sociálnědemokratičtí soupeři považují tento postoj za známku slabosti Topolánkovy strany a budou ho chtít využít v předvolební agitaci.

Stejně jako politika v roce, který právě končí, je tedy jasný i výhled do budoucna. Ostatní strany zřejmě příliš situaci komplikovat nebudou, nakonec těch aspoň trochu významných na scéně příliš nezůstalo. Lidovci už předem dali najevo, co chtějí. Zůstanou v koalici se sociálními demokraty a po příštích volbách přejdou k ODS. Roztržky uvnitř vládní koalice tedy nepochybně porostou, ale všichni budou vědět, že slouží jako pouhé divadlo.

Poměry mohou zamíchat pouze komunisté, to ale pouze v tom případě, že by společně s ČSSD získali ve volbách víc hlasů než ODS s lidovci. Takový výsledek je z dnešního pohledu málo pravděpodobný. A při nejmenším do voleb nebudou sociální demokraté snahu o spolupráci deklarovat. Příznačný je v tomto ohledu postup ministryně školství Petry Buzkové. Na ústředním výkonném výboru spolupráci s komunisty vyloučila zcela jednoznačně, ve sněmovně ale využívá podpory poslanců KSČM, aby prosadila zákony, kde nemá jistou podporu menších vládních stran.

Česká politická scéna je přehledná. Proto může pohyb, který jsme zaznamenali minulý rok, zobrazovat závažné změny uvnitř společnosti. Stojí to za úvahu: Sociální demokraté vždy reprezentovali zájmové skupiny a po jejich vládou vznikl do značné míry korporativní stát. Co bude dál, až sociální demokraté skončí?

ČSSD vyhrála dvoje volby, že dokázala hodně slíbit zemědělcům, odborům, státním zaměstnancům, nájemníkům regulovaných bytů, učitelům, vojákům, zdravotníkům, šéfům průmyslových podniků, energetikům, stavebníkům dálnic a dalším a dalším skupinám. Leccos ze svých slibů také dokázala splnit. Jenže dnes vidí i slepý, že na další dary už nejsou peníze. Zažili to policisté, teď krácení slíbených dotací hrozí lékařům. Peněz se nedostává na stavbu dálnic a jeden a půl miliardy na novomanželské půjčky nic k lepšímu nezmění na trhu s byty.

Proč by měly zájmové skupiny včetně úřednických lobby na ministerstvech dál sociální demokracii podporovat? Daně už dál zvyšovat nejde. Korporativní stát tedy stojí před zánikem, důvěru naproti tomu získává nabídka ODS. Hodlá roli státu omezit, spolu s tím ale nezaniknou korporace. ODS vyhraje volby, pokud se budou průmyslníci, stavitelé, živnostníci, učitelé a lékaři dost silní, aby si v prostředí liberální ekonomiky poradili sami. Dostatečné sebevědomí dnes nepochybně mají podniky jako ČEZ, nebo Telecom, pojišťovny, banky, média a značná část lékařů. Není to jisté u učitelů a státních úředníků.

Podle významného muže ODS Petra Nečase ale rozhodne právě postoj malých lidí, především živnostníků. Když jim strana zaručí, že se nedostanou z područí státu pod kuratelu silných korporací, může mít projekt Modrých šancí úspěch nejen ve volbách roku 2006. Občanští demokraté v dávají Nečasovi za pravdu, když ho na kongresu zvolili prvním místopředsedou.

Změna sil v politice tedy ukazuje k tomu, že se Česko stává moderní společností globálního kapitalismu. Jestli se ovšem stane, jak obstojí v globálním světě a jakou cenu za to zaplatí ti méně mocní, to jsou hlavní otázky do příštích měsíců a let.