ČSSD ztratila podporu korporací
Na budoucnost sociální demokracie by dnes nikdo nevsadil ani zlámaný groš. Jde sice o nejsilnější vládní stranu, dominuje české politice už rekordní sedmý rok, přesto je důvěra v její sílu a schopnosti cokoli dokázat na bodě mrazu. Jednou z šancí, jak napravit pověst pokaženou dalšími prohranými volbami a jak obnovit ztracené sebevědomí, nabízí zítřejší ústřední výkonný výbor.
Strana by na něm měla zhodnotit své stávající možnosti a domluvit se, jak vládnout v osmnácti měsících, které zbývají do konce volebního období. Ale už předem se od setkání nejvyšších sociálních demokratů nic nečeká.
Je to prazvláštní a temná atmosféra, která celé jednání obklopuje. Přední straníci přiznávají, že jsou poněkud dezorientováni a není divu, protože první místopředseda strany Zdeněk Škromach se zcela vymkl kontrole a zahájil revoltu proti vládě. Předseda strany a premiér Stanislav Gross naopak mlčí a obává se přilévat olej do ohně. Vyřeší se zítra tento zásadní střet?
Samozřejmě existuje několik scénářů, jak by se věci dále mohly vyvíjet. Zvítězit může Gross, nebo naopak Škromach, anebo se nakonec může za hlavního viníka označit předseda lidovců Miroslav Kalousek, který sype písek do soukolí vládní koalice. Spekulovat o tom ale nemá velký význam, protože míra nejistoty je velká a může se přihodit i leccos nečekaného.
Zřetelná je pouze ona temná, zimní atmosféra. Zdůraznili ji ve svých článcích i dva snad nejvíc na slovo vzatí komentátoři.
Petr Nováček píše v Lidových novinách o počínající hysterii strany, která nemůže najít dobrého partnera do vlády a která může jen trpně sledovat, jak krvácí pod neustálými diverzemi lidovců.
Alexandr Mitrofanov v Právu hovoří o konci sociální demokracie, kde se moci ujmou extrémisté vedení Škromachem. V objetí s komunisty pak vytáhnou na boj proti globálnímu kapitálu a vše skončí nějakou novou říjnovou revolucí případně krachem státních financí.
Taková je doba a jí odpovídající politická scéna po šesti a půl roce vlády sociální demokracie. Dobře nám není a bude ještě hůř. Jde o to, do jaké míry odpovídají tyto temné vize skutečnosti, případně náladám uvnitř sociální demokracie.
Nálady jsou skutečně nepříliš optimistické. Kdyby však chtěla sociální demokracie sundat černé brýle, třeba by viděla i něco jiného. Nemusela by rovnou nasazovat růžové, ale mohla by vidět realitu bez hysterie, o které píše Nováček.
Skutečně se zdá, že strana dochází na konec jednoho úseku cesty. Všechny tři její vlády se dosud vezly na vlně přirozeného českého korporativismu. U nás, možná víc než jinde, má před jednotlivcem přednost kolektiv.
Své zájmy mají železničáři, ale také doktoři. Něco chtějí prosadit advokáti a jiné cíle sledují zemědělci. Velké průmyslové podniky jsou korporace, které požívají velké úcty, málokdo se také odvažuje snižovat vážnost univerzit. Odbory, komory, sdružení, asociace - pouze jejich slovo něco váží a když něco řekne i nejvíc vzdělaný odborník, nemá šanci ve veřejné diskusi proti tomu, který právě ovládá některou z korporací.
Sociální demokraté se vždy opírali o tradiční zájmové skupiny. Když oslovili jejich členstvo, vyhráli volby. Pak uvěřili, že s jejich pomocí půjde vládnout - a skutečně se to dařilo.
A teď jsou u konce své cesty. Spokojené korporace si už nepřejí změny, nejvýš další dotace ze státní pokladny. Proto nemají velkou šanci reformy penzí, zdravotnictví, škol, sociálního systému. Při nich by vždy někdo něco ztratil. Mohou to být lékaři, učitelé, důchodci, nízké příjmové skupiny, především by se ale oslabila moc korporací, které ovládají systém veřejných financí. Reformy se mohou rozjet, vždy ale budou jen malátnou hrou stínů.
Zájmové skupiny také nemají důvod spolupracovat se stranou, která ztrácí podporu a budou hledět, jak najít cestu k očekávanému vítězi voleb, posilující a sebevědomé ODS. Korporace jsou prostě málo spolehlivý spojenec.
Skutečně, obtížná situace. Přesto není tak fatální, jak se může těžkomyslným sociálním demokratům zdát. Řešení není snadné, svým způsobem je dokonce revoluční - postavit politiku na něčem úplně jiném než stála dosud, totiž na konkrétních jednotlivcích a na jejich osobních zájmech.
Možná není snadné představit si konkrétně, co to znamená. Nabídnout každému svobodnou volbu, jak se vzdělávat, jak šetřit na důchod, jak se nechat léčit. Otevřít trh s bydlením a s prací. Dnes tyto systémy slouží především korporacím, napříště by se měly otevřít každému, kdo žije na území České republiky. Znamenalo by to znovu promyslet chystané či probíhající reformy, upřesnit především sobě, k jakému cíli mají sloužit, a naplnit je novým obsahem.
Už zítra na ústředním výkonném výboru bude možné otestovat, jestli sociální demokracie zamíří tímto, pro její budoucnost jediným možným směrem. Stačí poslouchat její představitele, jestli se obrátí na příslušníky zájmových skupin - policisty, státní úředníky, učitele - anebo na jednoho konkrétního občana.
