David Cameron: pravici budoucnost, levici smetiště

Zatímco ale postmodernističtí myslitelé mohou mít na postoj, vyznačující se relativismem nárok, konzervativní Brit v tomto smyslu vzbuzuje určitou pochybnost.

O co jde?

V pražském rozhovoru jsem se dočetl, že to má evropská levice spočteno a že je v dohledu doba jejího zániku. Její historická mise skončila. Politickou scénu ovládne pravicový střed. V případě Británie Cameron a jeho konzervativci. Tak se do politiky prosadí rozum a přiměřenost. Všem se nám bude dařit už jen přepěkně.

Postmodernističtí myslitelé uvažují podobně. Podle nich v dnešní politice není už podstatné dělení politické scény na levici a pravici, rozhodující je, zda někdo dělá rozumnou, nebo naopak nerozumnou politiku.

Naštěstí se většina evropských politických scén takovému scénáři vyhýbá. Div se, světe, stále si trvají na tom, že někdo je levice, někdo zas pravice. Dokonce připustí, že z jednoho a téhož pramene vytéká rozumná i nerozumná politika. Co by to bylo ostatně za politiku, kdyby v sobě neměla trochu nerozumu, trochu podbízení se? Dovedla by se bez toho prosadit? Ani omylem.

Co je ale podstatné!

Cílem jakékoli demokratické politiky je svobodná existence každého člověka, tedy jeho ochota volit svobodnou, za sebe sama zodpovědnou existenci jako životní úděl. Tak lze demokratickou politiku jakéhokoli zabarvení odlišit od politiky nedemokratické, od politiky, která sleduje výlučně sobecký záměr dosáhnout moci a moci si následně užít.

Rozdíl mezi demokratickou levicovou a pravicovou politikou není v tom, jak vykládá David Cameron: pravicová politika je svobodomyslná, levicová zato sleduje pouze posilování role státu. Chtějí-li být obě demokratické, musejí být i obě svobodomyslné. A také jimi jsou. Rozhodný rozdíl mezi oběma je míra skepse, kterou každá chová vůči odhodlání nás, občanů volit svobodnou existenci, ochotu přijmout úděl nést odpovědnost za vlastní konání.

Zatímco pravice v pohledu na člověka je optimističtější, někdy až naivně optimistická, levice je daleko skeptičtější. Patrně také proto, že se daleko více po celá desetiletí pohybovala mezi "nižšími" společenskými vrstvami lidí práce. Podle levice je potřeba, pokud má člověk volit úděl svobodné existence, vytvořit pro něj dostatečné podmínky, navozující odpovídající sociální rovnováhu a vytvářející prostředí, kde se může, jak levice říká, zrodit člověkova "schopnost ke svobodě". Stručně řečeno - bez sociálních jistot, nebude ani svobodný člověk. Pravice, věrna víře v člověka jako takového, nemá sice proti nezbytné sociální rovnováze námitek, varuje se však vzniku sociální atrofie, schopné rozložit společnost podobně jako její opačný extrém.

Ani pravice, ani levice nejsou tedy s to, ani nemohou, nabídnout úplné řešení. Obě mají pravdu, a současně obě nemají pravdu. Proto jsou potřebné obě. Vzájemným stýkáním a potýkáním se na politické scéně nejen obnovují odpovídající politickou rovnováhu, ale přibližují společnost k optimálnímu stavu, jehož nakonec nikdy nedosáhneme.

Politická scéna není nic jiného než obdoba tržního prostředí. Podnikatelé sledují stejný cíl - skrze naši spotřebitelskou spokojenost dosahovat co největšího zisku. To platí však jen potud, pokud vládne konkurence. Zmizí-li konkurence, ten, který ovládl trh, dosahuje cíle, tedy zisku, aniž musí nutně brát ohled na to, zda z toho máme, či nemáme prospěch. Stejně je tak i v politice.

Vraťme se ke Davidovi Cameronovi. Slibuje, že po třech třeskutých porážkách od Tony Blaira vyhraje nejbližší volby. Je to možné. Ne nutně ale proto, že Cameronovi patří budoucnost a Tony Blairovi dějinné smetiště. Jen politická scéna nastolí novou, tak pro demokracii potřebnou rovnováhu.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .