Dědictví komunismu a dědictví 17. listopadu

Určit dvě strany barikád bylo zcela jednoduché během sedmnáctého listopadu samého. Na jedné straně stáli ti, kteří drželi moc, na straně druhé lidé, kteří chtěli s komunismem skoncovat.

Pár dní po studentské demonstraci to už bylo složitější. Disidenti a zástupci studentů začali jednat u kulatých stolů o předání moci, začalo se hovořit o tom, že komunisté a nekomunisté musí spolupracovat. Předseda Občanského fóra Petr Pithart varoval před pronásledováním komunistů, barikády zmizely a místo ideologických potyček se hledat recepty, jak vládnout po demokratickém způsobu.

Důrazný antikomunismus se později stal heslem pravice, která ho ovšem užívala účelově, když potřebovala prosadit liberální ekonomické reformy.

Dnes se zdá, že s ohledem na komunistickou minulost už žádné vážné rozpory ve společnosti nejsou. Konstatovat to musel zvláště posluchač projevů politických vůdců při oslavách sedmnáctého listopadu v poslanecké sněmovně. Předsedové obou nejsilnějších politických stran - sociálních a občanských demokratů - se shodli, že země se v posledních patnácti letech ubírá správním směrem. Přitom zdůraznili, že hlavním kritériem je rostoucí blahobyt obyvatelstva. Řečeno úplně lapidárně, vztah ke komunismu můžeme mít různý, všichni se ale nakonec sejdeme nad stejnými regály v supermarketu.

Ve sněmovně vystoupil i předseda komunistů, který s vývojem spokojen nebyl. Podle něho je problém v tom, že jsme nevyužili všechny možnosti, které převrat sedmnáctého listopadu nabízel. Přece jsme nechtěli být nezaměstnaní a předávat české podniky do německých rukou.

Miroslav Grebeníček se tedy od převládajícího mínění distancoval, přesto upozornil na hlubší rozměr české národní jednoty. Komunistické rovnostářství přece bylo vždy součástí českého myšlenkového světa, neměli bychom ho tedy ani dnes vyhánět z veřejné scény.

Pozoruhodné je, že stejným směrem uvažoval prezident Václav Klaus, kterého přitom nelze ani v nejmenším podezírat, že s komunisty sympatizuje. Prohlásil, že komunismus je součástí našich dějin, to se nedá smazat, a tím se stal také součástí identity všech Čechů. Dodává, že stejně jako jsme se všichni komunismu přizpůsobili, většina z nás také přispěla k jeho pádu. Nikdo z nás není pouze obětí a nikdo není pouze viníkem, zhodnotil nejvyšší představitel státu čtyřicet let vlády komunismu.

Nejde tedy jen o tiché porozumění při nedělních nákupech. Stejní jsem v tom, že jsme Češi, kteří sdílí stejný historický osud.

Prezidentův postoj lze v mnohém chápat. Antikomunismus se u mnohých politiků i publicistů stal manýrou, se kterou usilují o veřejnou pozornost. Někteří z nich přitom měli před listopadem s komunistickou elitou dobré vztahy, jiní se tvrdošíjným odporem proti režimu začali komunistům podobat, další v dobách normalizace propadli rezignaci a cynismu. Kdo má tedy právo soudit druhé za to, že se snažili za minulého režimu přežívat, jak se dalo? Ať hodí kamenem, kdo je bez viny, říká Klaus a tomu nelze odporovat.

Argumentací po vzoru prezidenta lze snadno smést všechny stížnosti a úvahy, že jsme byli ke komunistům příliš mírní, že jsme je měli zakázat a provést skutečnou revoluci. Při letošním výročí tento názor sdíleli především někdejší protagonisté převratu a z parlamentních stran Unie svobody. Ale vždyť všichni víme, že se nám za patnáct let řada věcí nepodařila, tak proč se nad tím rozčilovat.

Kde tedy ještě hledat ve vztahu k sedmnáctému listopadu konflikt? Lze velmi ostře odmítnout názor, který mezi politickými vůdci očividně převládá. Z jejich pohledu je společnost kolektivem, která se mění podle historických podmínek. Jednou s komunisty spolupracuje, jindy je pomáhá svrhnout, jednou úspěšně vydělává v prostředí svobodného trhu, jindy podléhá brutálním silám kapitalismu. To je podivné, v tradičním liberálním myšlení přece je důležitější jednotlivec než kolektiv. V principu je možné, aby se rozhodoval bez ohledu na historické prostředí, za svá rozhodnutí také nese odpovědnost - když ne před Bohem, tak před svým vlastním svědomím. Odpovědnost svobodného člověka není možné zrušit žádným odkazem na nezadržitelný proud dějin. Stejně tak je problematické omlouvat své činy skvělou historickou úlohou, která mi byla svěřena. Jinými slovy, v jistém ohledu je to dnes stejné, jako ve slavných dobách sedmnáctého listopadu. Také tehdy stáli na jedné straně barikády lidé, kteří sledovali své osobní cíle a přitom se oháněli zájmem kolektivu, kterému údajně sloužili. Proti nim byli všichni, kteří pochopili, že za stav společnosti nesou osobní odpovědnost. Politici, kteří hovořili ve sněmovně, jistě nejsou stejní jako komunisté před rokem 1989. Zapomněli však, čím byl sedmnáctý listopad výjimečný a co nás naučil.