Dialog mezi náboženstvími

Jak církev zdůvodňuje nutnost uváděného dialogu? Proč se chápe jako nástroj pro sjednocení celého lidstva stejně, stejně tak jako nástroj pro niterné splynutí lidí - všech lidí - s Bohem? Proč vkládá do mezináboženského dialogu přikázání o lásce k bohu a o lásce k bližnímu? Protože, alespoň tak soudil koncil, Boha, otce všech nemůžeme vzývat, jestliže některým lidem, kteří byli stvořeni také k jeho obrazu, odpíráme náš bratrský postoj.

Můžeme jít ještě o krok dál a nezbytnost mezináboženského dialogu zdůvodnit inkarnací. Bůh v Ježíši Kristovi na sebe vzal podobu člověka - z lásky - a nezdráhal se přijmout postavení poddané. Tak se nám postavit na roveň. Proto my křesťané máme povinnost, všechny nouze na světě vzít za své a oslovit všechny lidi - příslušníky jiných náboženství stejně jako nevěřící - a zvěstovat jim spásu. Proměna Boha v člověka v Betlémě představuje nejhlubší kořen mezináboženského dialogu.

Pokud na mezináboženský dialog nebudeme patřit jen z hlediska církve a zadání, které formuloval Ježíš svým učedníkům, ale i z hlediska společnosti, objeví se před námi rozličné imperativy, které dialog činí neodvratným. Svízele světa vyzývají k dialogu mezi náboženstvími. Svízele světa začínají v naší společnosti. Integrace více než tří miliónu muslimů, soužití lidí rozdílných náboženských vyznání a velký počet agnostiků a ateistů vyzývají nejen k dialogu, ale k dialogu mezináboženskému, k dialogu, který tak pěstoval papež Jan Pavel II jako žádný jiný papež před ním.

Dialog na globální úrovni nemá o nic menší význam. Globalizace nepředstavuje jen technický nebo ekonomický děj, který se již nějaký rok odehrává - s mnoha nadějemi, ale i s některými nebezpečími. Je také kulturním problémem. Kultury jsou stvářeny hlavně náboženstvími - i to představuje podnět k vedení mezináboženského dialogu. Má ústřední význam pro rozsáhlý a humánní rozvoj lidstva, pro sociální spravedlnost, pro mír mezi národy a kulturami, pro dodržování lidských práv a boj proti terorismu.

Už Druhý vatikánský koncil v roce 1965 nabádal všechny katolíky, aby ve vztahu k muslimům "nechali minulost stranou, aby se vší upřímností usilovali o vzájemné porozumění a vystupovali společně na ochranu a podporu sociální spravedlnosti, mravních hodnot a v neposlední řadě ve prospěch míru a svobody pro všechny lidi" Na konci Svatého roku 2000 napomínal papež Jan Pavel II. ve svém textu Novo Millennio Ineunte, aby pokračoval mezináboženský dialog. Bral ohled na "stále sílící kulturní a náboženský pluralismus", pokud "má být založen bezpečný předpoklad pro mírové soužití, a naopak odehnán temný duch náboženských válek". /./ Janu Pavlu II. nejde o to podřídit mezináboženský dialog světovému míru. Podřídit mezináboženský dialog čemukoli by jej proměnilo v politicky účelový nástroj.

Ve prospěch jakých cílů má být veden mezináboženský dialog? Je světový mír tak nepatrný statek, že sám nestačí ke zdůvodnění jeho nutnosti? Něco takového bude tvrdit sotvakdo, přinejmenším mezi křesťany. Nekázal snad Ježíš na hoře a neblahoslavil ty, kteří podporují mír a nezařadil je mezi syny Boží? Podporovat mír na zemi a integraci ve společnostech multináboženských a multikulturních, naplnit sociální spravedlnost, zajistit dodržování lidských práv a bojovat proti terorismu - to jsou zcela legitimní cíle, zdůvodňující nezbytnost mezináboženského dialogu. Vždy proto dialog bude usilovat o porozumění a bude mít stále na zřeteli, co už pojmenoval koncil, totiž to, "co je lidem společné a jednoho s druhým spojuje v jedno společenství".

Tím jsme se dotkli základní otázky mezináboženského dialogu. Jakou roli hraje zvěstování evangelia? Máme je vynechat, anebo přinejmenším alespoň vynechat zrození člověka, smrt na kříži a zmrtvýchvstání Ježíše Krista? Můžeme vůbec dosáhnout cíle dialogu, spravedlnosti a míru, když pomineme otázku po pravdě a vydáme v sázku nárok na absolutno a univerzálnost? V tak zvaných teologiích náboženství existuje řada ustanovení, která toto naopak vyžadují. Všechna náboženství chápou v zásadě za sobě rovné. Interpretují je jako mnohostranná zjevení a jako rozdílné cesty do království božího. Ne o Ježíši Kristovi a o církvi má být veden mezináboženský dialog, ale o spiritualitě a mystice. Nárok na univerzálnost křesťanské víry se odvozuje z nároku na univerzálnost ducha božího. Ten, jak učil Felix Wilfred v madrasu, "prýští z hlubin ducha jako ze studánky. a přetéká přes institucionální břeh jako stále sílící proud". Teologie náboženství, jak se jeví z hlediska už zmíněného pluralistického vymezení, musí být proto "mystické podstaty". K představitelům pluralistického vymezení patří také Raimon Panikkar. Svoje postavení charakterizuje jako "mezikulturní". Je jednoduché "jako křesťan naslouchat jinému náboženství, dokud nepředstavuje odmítnutí křesťanské víry a nevyvolává skandál". Konečně náboženství nejsou " jako politické strany, kde členem mohu být jen u jedné jediné". On sám prošel cestou od křesťanství přes hinduismus k budhismu, "aniž by na okamžik přestal být křesťanem".

Relativistická teologie náboženství sleduje stopy Lessingovy. V kritickém podobenství "Nathan, mudrc" už v roce 1779 zvěstoval: judaismus, křesťanství a islám se sice liší od sebe " v oblékání, stravovaní a v pití", avšak ne z hlediska vnímání pravdy. Z toho důvodu by se jejich příslušníci neměli přít o to, které z jejich náboženství je to pravdivé. Spíš by měli dobromyslně, uměřeně a dobročinně soutěžit o nejlepší vykonané činy.

Předchozí, sebe si ujasňující zdánlivý relativismus nachází i svého oponenta v Josefovi Ratzingerovi. Proti kritickému Lessingovu podobenství namítá, že otázku pravdy nahrazuje tázáním se po spásu poskytujícím a očišťujícím působení náboženství. Když ale "to pravdivé nelze už více rozpoznat a od nepravdivého je obtížně odlišitelné, .není ani dobro rozpoznatelné. Rozdíl mezi dobrem a zlem ztrácí půdu pod nohama". Ratzinger brání křesťanství už v ranném Opus Magnum, /./ Křesťanská víra je "opce priority rozumu", aniž by se proto musela vázat na řeckou kulturu, jak neustále zdůrazňují představitelé relativistických postojů v teologii náboženství. Křesťanská víra se vždy držela tázání se po pravdě a bude muset tak činit i v rámci mezináboženského dialogu. "Pokud se člověk nemůže rozumě ptát na podstatné věci svého života, na "odkud a kam" , na své mám a smím, na život a na smrt, a naopak tyto rozhodující problémy má přenechat pocitu, odtrženému od rozumu, pak svůj rozum nepovznáší, ale deptá."

Jakou šanci z hlediska citované kritiky má mezináboženský dialog? Má ještě nějaký smysl? Mohou si partneři vzájemně patřit do očí? /./ Mezináboženský dialog sám o sobě není misí. Je zaměřen na porozumění. Partneři se chtějí vzájemně lépe poznat, těm druhým i sobě samým lépe rozumět, ale "v poslušnosti k pravdě a s respektem ke svobodě". Za předpoklad mezináboženského dialogu označuje i prohlášení Dominus Jesus Věroučné kongregace paritu, lásku a svobodu. Avšak parita se "vztahuje k osobní důstojnosti partnerů, avšak už ne k obsahu učení a ještě méně na Ježíše Krista, Boha vtěleného do podoby člověka, ve srovnání se zakladateli jiných náboženství". Uznání nároku na pravdu představuje základnu každého mezináboženského dialogu, dokonce každé takové komunikace. Snaha umenšit, privatizovat či dokonce obejít tázání se po pravdě ve prospěch udržení míru, mezináboženský dialog nejen nepodporuje, dokonce ho ničí. Myšlenka považovat všechna náboženství za stejně pravdivá, promítající se do pluralistického postoje teologie náboženství, je podle mezinárodní komise teologů totiž "rovnocenná tvrzení, že jsou všechna falešná".

V dialogu života jde o soužití lidí různých konfesí a náboženství v jedné otevřené společnosti, o podíl na všednodenních problémech v sousedství, ve škole a zaměstnání, ve spolcích, nemocnicích a v domovech důchodů. Kdo jiný už tu má potkávat lidi jiných náboženství a kultur, kteří jsou stejně tak plni radosti jako i žalu, než právě křesťané. V dialogu jednání pracují příslušníci různých náboženství společně s cílem vylepšit životní postavení lidí. Zvládnutí důsledků přírodních katastrof, podpora rozsáhlého rozvoje národů, ochrana lidských práv, krátce spravedlnost a mír nabízejí takovou spolupráci. Je možná i bez jednoty ve víře, stejně jako už dlouhou dobu je běžná mezi různými křesťanskými konfesemi. Přijmout legitimní pluralismus v politických a hospodářských, sociálních a kulturních záležitostech představuje předpoklad pro dialog v jednání.

Už u katolíků nebo protestantů neznamená společná víra, že zastávají v politických otázkách také stejné postoje. Obrana lidských práv ale nabízí dialog jednání, vedoucí k podpoře spravedlnosti, míru a svobody. Stále znovu se odvolávali papežové, Druhý vatikánský koncil a zvláště papež Jan Pavel II. na tuto spolupráci a k této spolupráci doporučovali sociální učení církve jako zvlášť pro to vhodný nástroj.

Čtvrtou formu mezináboženského dialogu konečně představuje dialog náboženské zkušenosti. V jeho rámci si příslušníci rozdílných náboženství prostředkují své spirituální bohatství. Jisté, ve dvacátém století založené katolické hnutí, které tento dialog zvláště pěstuje a věnuje se jednotě mezi věřícími různých náboženství, je Chiarou Lubichem založené fokolární hnutí v roce 1944. Smysl této formy dialogu je si vyměňovat pohledy na modlitbu, na víru samu a na hledání Boha. Ta pak může prolínat s dialogem teologických expertů. Dialog náboženské zkušenosti může rovněž sloužit, jak se mnohokrát stalo při mírových modlitbách z Assisi, společnému cíli, totiž míru na celém světě. Pokud se v rámci dialogu náboženské zkušenosti modlíme, nejde o jakousi společnou modlitbu vyšší synkretické podstaty, ale o to, že se každý modlíme podle své vlastní tradice.

Pokud se nakonec budeme ptát po hranicích mezináboženského dialogu, musíme si být vědomi, že nejdůležitější hranicí je otázka pravdy. Ta, chce-li se vyhnout porozumění nebo politické korektnosti, bere mezináboženskému dialogu půdu pod nohama. Celé to pak má za následek, že se úsilí vedoucí k budování humánní společnosti, soutěž o nejlepší vykonané činy, které v Lessingově tradici by měly být důležitějšími než otázka pravdy, se jeví jako nemožné. Tázání se po pravdách a tázání se po dobru nejde od sebe navzájem oddělit. Druhá důležitá hranice mezináboženského dialogu se odvozuje od stanoveného cíle. Dialog se má zasadit o spravedlnost, mír a svobodu. Pokud má právě mezináboženský dialog přispět k tomu, abychom "společně vystupovali na obranu a podporu sociální spravedlnosti, . míru a svobody pro všechny lidi", jak to formuloval Druhý vatikánský koncil s ohledem na vztah mezi křesťany a muslimy, pak v rámci takového dialogu musí být zmíněny ony prvky náboženství, které obsahují podporu sociální spravedlnosti, míru a svobody pro všechny lidi. Takové prvky existují a v některých náboženstvích, jako v islámu, jich tak mnoho není.

Korán obsahuje celou řadu veršů, které ztěžují rozvoj humánní, to znamená spravedlivé, mírové a demokratické společnosti. Představa boha jako jediného zákonodárce, také v záležitostech běžného dne je obtížně slučitelná s demokratickým politickým uspořádáním. Neguje totiž oddělení náboženství a politiky a vede k tomu, že se státní moci - výkonná, zákonodárná a soudní - musejí neustále podřizovat ajatolláhům, radě dohlížitelů nad vírou a že šária v mnoha islámských státech upravuje veřejný život, dokonce i život nemuslimů. Korán obsahuje celou řadu súr, které ženě odpírají důstojenství, a přisuzují je jen mužům. Muž má vůči ženě právo ji trestat. Vede to k tomu, že je žena v rámci občanského práva, zejména v oblasti rodinného práva, práva procesního a dědičného, znevýhodňována. Vzdor mnohé různorodosti, dokonce vzdor protimluvům obsahuje korán početné súry, které označují víru křesťanů a Židů jako nedostatečné, dočasné formy islámu, dokonce je mají za heretické formy víry v Boha. Křesťany a Židy stavějí do jedné řady s nevěřícími. Tyto súry způsobují, že v islámských zemích neznají náboženskou svobodu a také žádná občanská práva pro Židy a křesťany.

Korán současně obsahuje súry, které vyžadují od muslimů užití násilí vůči nevěřícím. Už v dobách bezprostředně po Mohamedově smrti v sedmém století vyvolaly násilné dobytí nemuslimských území a zdá se, že dodnes ospravedlňují militarizaci muslimských států. Korán nakonec obsahuje súru, která tomu, kdo ve jménu Alláha umře, slibuje ráj a v ráji přednost před těmi, kteří umřeli doma v posteli. (4,95) Tato súra zdá se, představuje náboženský zdroj fenoménu sebevražedných atentátníků. Ten se vyskytuje takřka výlučně v islámských společnostech a patrně se stává rukojmím jedenadvacátého století.

Mír není narušován rozhovorem o prvcích zmíněného druhu v náboženství. Jimi je narušováno samo náboženství, sama kultura, kterým vtiskují svoji pečeť. Existují degenerované a nemocné náboženské formy, které nepomáhají vystavět člověka, ale odcizit jej. A křesťané? Uvolnili si ruce od zaslepenosti, zloby a hříchu? I zde platí rozlišení mezi evangeliem a vírou křesťanů na jedné straně a životem křesťanů na straně druhé. Evangelium, aby lidem přiblížilo své zvěstování a stalo se srozumitelnější v mezináboženském dialogu a přiblížilo poslání církve, smí vyžadovat, aby člověk /./ byl veden k věčné spáse a aby na světě byla podporována spravedlnost, mír a svoboda. Evangelium je prosto zaslepenosti, zloby a hříchu. Ježíš se nám v Betlémě stal rovným ve všem kromě hříchu. Život a jednání křesťanů ale velmi často potemnělo i v samotné církví díky hříchu.

Benedikt XVI. nadto požadoval, abychom napodobili ony tři krále, kteří přišli do Betléma vzdát hold králi Židů. Přitom ve stáji nalezli jen malého chlapečka. Před ním přesto poklekli a pomodlili se. Tyto tajuplné bytosti z Orientu, o nichž tak málo víme, byli patrně prvními mezi těmi, kteří už před dvěma tisíci lety pěstovali mezináboženský dialog - pěstovali ho už předtím, než se vydali na cestu do Jeruzaléma, a už vůbec poté, kdy se vraceli jinou cestou do svých zemí, s jinými náboženstvími a kulturami.

Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19:10.