Diář Středoevropana
Dálnice. Mám je vlastně rád. Tedy, když sedím v autě a krajina kolem se mění rychlostí sto dvacet kilometrů za hodinu. Tak jako se v dobách před stoletím přikreslovaly na mapy čárky železnic, kreslí doba naše dálnice.
A podobně jako tehdy i dnes si stačí vzít mapu, dnes mapu dálniční, abyste si uvědomili, kde vlastně žijete.
Na té mapě je jasně vidět, že ta naše Evropa je dálničně vzato opravdu Evropou střední. Evropa západní je přečárkována hustě, v některých oblastech, třeba v takovém Porúří nebo Holandsku dokonce tak, že krajina a města pod dálničním nánosem téměř mizí. A vy abyste si vzali lupu.
Na hranicích Německa jako když utne, z husté pavučiny se stává několik vláken. Od Evropy střední na východ už mizí i ta vlákna a zůstávají jen ojedinělé pahýly, které dávají tušit, že měly sloužit k jedinému účelu. Rychlému přesunu sovětských tanků od Východu na Západ.
My i z hlediska dálničního nejsme Východ a nejsme ani Západ. Zapřít se to nedá. I na Německu východním je přes zřetelné dálniční zahuštění posledních let ještě pořád vidět, že si ten komunismus odkroutili spolu námi. Naše dálniční, středoevropská vlákna, navíc jaksi nenavazují, někdy záhadně končí a občas i záhadně začínají.
Jako třeba podivné kousky dálnice, které se za Husáka stačily postavit kolem Banské Bystrice, nebo směrem na Karlovy Vary. Dálnice jsou dnes, promiňte mi ten obrat, tepny naší doby. Když se korejská Kia rozhodovala o tom, kde umístit svoji automobilku, jistě se dívala na dálniční mapu.
Možná na ní nebyla ani zakreslena Žilina a možná ani Slovensko jako stát, ale určitě tam byla dálnice z Bratislavy k Povážské Bystrici, která se složitě u Mosonmagyrorváru napojuje na tu z Budapešti do Vídně a potom dál a dál. A když na sever Moravy přišla jiná korejská automobilka Hyundai, hned začala požadovat, aby se postavila čtyřproudá dálniční spojka mezi Žilinou a dálnicí na Ostravu.
Musím říci, že to chápu. Když patnáct let jezdíte po střední Evropě autem, a ono to často jinak nejde, naučí vás to si dálnic vážit. Při cestě do Varšavy bylo dlouhá léta v denních hodinách pár desítek kilometrů mezi Frýdkem Místkem a Bialsko Bialou i dvouhodinovým utrpením.
A Berlín mi připadal nekonečně daleko. A přitom byl z české metropole vzdálen stejně jako Bratislava, kde se daly stihnout dopolední porady a stačilo si v Praze jen trochu přivstat. Pak opravili dálnici z Drážďan a dokončili okruh kolem tohoto hlavního města Saska a my Češi dotáhli dálnici z Prahy aspoň k Bílině. A já si s úžasem uvědomil, že je to do Berlína stejně blízko jako do té mé Blavy.
V pátek byla obchvatem kolem Plzně dokončena dálnice na Mnichov. Tedy kromě pár kilometrů, které před Amberkem ještě Bavoři nestihli, ale do roka prý stihnou.
Do Mnichova to teď z Prahy bude za tři hodiny. Stejně jako to bude časem do Berlína, už je do Bratislavy a za pár let bude i do Vídně. Dálniční mapa se zase o kousek mění. Srůstáme. I to je Evropa. Nejen ta střední.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
