Díra v ponožce
Je to slavná fotografie. Prezident Světové banky a významný představitel amerického neokonzervatismu se musel před vstupem do turecké mešity stejně jako kterýkoli jiný návštěvník zout. Odhalil tak, že chodí v díratých ponožkách. Z každé se mu klubal zvědavý palec.
Vzpomínám, že se média dílem pohoršovala, je to přece trapné, když tak vysoký představitel finančního kapitálu si nazouvá ponožky s dírami, dílem se bavila, je to přece legrace, když člověk, který spolurozhoduje o osudech světa, nemá na nové ponožky, ani čas, aby si ty stávají zaštupoval.
Zajímavé na komentářích médií nebylo to, co obsahovaly, ale naopak, co neobsahovaly.
Když jsem před 40 lety dospíval, svět nebyl tak rozmanitý a různorodý, jakým je dnes. Po ulicích chodili lidé podobně oblečení, s přibližně stejným sestřihem na hlavě, s přibližně stejnou frizúrou. Diktovala to tak tehdejší móda, která brala v potaz společenskou sešněrovanost. Říkalo se jí dobré vychování, slušné vystupování a úcta k hodnotám. Na taneční zábavu či na odpolední čaje vás uvaděč nepustil, když jste neměli kravatu, a pohoršoval se nad dívkami s přepísknutým make-upem v obličeji. Dovnitř vás nepustil a poslal domů upravit se.
Průmysl tehdy pomalu rozmáhající se společnosti hojnosti jeden rok vyráběl jako divý drátěné konstrukce pod sukně, protože ten rok se nosily ve tvaru zvonu, a kdo takovou sukni neměl, platil za společenské nedochůdče. Šil jako vzteklý saka na dva knoflíky, protože tři už jednoduše nebyly trendy, a chystal se, že za rok zaplaví obchody košilemi švédského střihu, tedy bez límečku, jak diktovala módní mola. Diktát se tomu neříkalo nadarmo. Každý nad ním vzdychal, ale málokdo se mu odvážil nevyhovět, chtěl-li si podržet pověst slušného a řádně vychovaného jedince.
Být trendy bylo tehdy jednoduché. Stejně jednoduché bylo ale být i alternativní. Na první pohled jste na ulici poznali, kdo je tím, který opovrhuje konzumně orientovanou společností, který odmítá být zaháněn do stáda spotřebního diktátu, který dává najevo svoji osobitost a nesouhlas s odcizenou společností, klanící se zlatému teleti konzumu. Stačilo párkrát nezajít k holiči, navléci se do vytahaného svetru, natáhnout na sebe džínsy, které neustálým nošením získávaly patinu a na místech nejvíce ošoupaných se jim klubaly díry po okrají roztřepené. Pod paží pak viditelně držet sbírku básní některého z vykřičených básníků, jako byli Václav Hrabě, Jacques Prevert anebo Allen Ginsberg, a slušní lidé, pokud si před vámi neodplivli, určitě odskočili stranou..
Vlasy na skráních se postupně prodlužovaly až na ramena. Policajti, bdělí strážci občanských ctností čas od času pořádali honičky na alternativní mladíky, kterým přezdívali máničky, a odváželi je k holiči k řádně provedenému zástřihu. Básník Josef Kainar složil tehdy text k písni „Stříhali dohola, malého chlapečka“, a Olympici zpívali o smutném holiči a jeho prázdné oficíně v Liverpoolu.
Být alternativní se stalo stejně uniformní, jako jím nebýt, a stejně masovým. Tudíž konzumně zajímavým. A tak textilní průmysl začal na trh valit alternativní džínsy, nakonec i s onou pověstnou patinou a roztřepenými dírami. Chcete být dnes alternativní? Račte, prosím, zajděte k nám do butiku! Uděláme z vás rebela, anarchistu a ve všem od nás budete jednoduše trendy. Konzum tak nastolil svobodu konzumu a dohnal i ty, kteří se mu pokoušeli uniknout.
Snad jen s dírou v ponožce si neví rady. Zatím je jen předmětem posměchu.
Dobrá alternativa.
