To dobré v Polsku

Minulý víkend měla premiéru ve Varšavě. Do ulic se vydalo pouhých osm tisíc účastníků. Ačkoli jde o demonstraci homosexuálů a lesbiček, kteří tak připomínají své nezadatelné právo na svoji existenci, masový pochod ulicemi se spoustou alegorických vozů má především přinést zábavu a vysoké tržby těm, kteří se na akci komerčně podílejí. To ale nebyl polský případ, ač se jedná o evropskou akci. Do Polska na rozdíl od Španělska, Itálie, Německa či Švýcarska jednoduše evropské lesbičky a evropští homosexuálové nepřijeli s odkazem na to, že Polsko je homofobní a vůbec vůči cizincům nepřátelská země a že by se tam necítili bezpeční.

Odhlédnuto od určité solidarity, kterou by možná evropští homosexuálové a lesbičky měli vůči svým polským souputníkům cítit a ve které jednoznačně selhali, šlo o nespravedlivý soud.

Pravda, před lety podobný pochod Varšavou zakázal tehdejší varšavský primátor a pozdější polský prezident Lech Kaczynski. Politiku homofobie praktikovala vláda Jaroslava Kaczynského, dvojčete Lecha. Zejména se tu vyznamenával ministr školství Giertych, předseda krajně konzervativní Ligy polských rodin. Polské úřady v té době, když se homosexuálové a lesbičky přesto pokusili demonstrovat ve varšavských ulicích právo na existenci, nijak výrazně nebránily tomu, aby se do nich nepustily bojůvky krajních nacionalistů a neonacistů. Avšak to vše je minulost.

Dva roky vlády bratrů Kaczynských, lemované krajním nacionalismem, nesnášenlivostí, antievropanstvím, xenofobií a homofobií, aniž by v jejich průběhu došlo alespoň k naplnění slibu, díky kterému jim Poláci ve volbách v roce 2005 svěřili moc a vládu, totiž že zatočí s korupcí, zemi zcela stačilo. Drtivou porážkou ve volbách do Sejmu v roce 2007 a nedávnou porážkou bratra Jaroslava v prezidentských volbách Poláci oznámili světu, že jsou zcela jinou společností, než jak o nich tvrdí zlé jazyky a než zní tvrdohlavě tradovaný mýtus.

Jestli mezi novými členskými zeměmi existovala společnost, která se po vstupu do Evropské unie dokořán Evropě otevřela, pak to bylo právě Polsko díky generacím dorůstajícím po roce 1989. Mladí Poláci, bylo jich určitě víc než milion, se po vstupu do Unie v roce 2004 rozeběhli po Evropě vydělat peníz, získat zkušenosti, naučit se dokonale anglicky, případně i jiný cizí jazyk, aby se následně vrátili domů a s vydělaným penězi, se získanými zkušenostmi a znalostmi v Polsku založili a rozvíjeli vlastní svobodnou existenci.

Byli to právě mladí Poláci, kteří v roce 2007 přispěli k fenomenálnímu vítězství proevropského Donalda Tuska a kteří Polsku začali otevírat svět a poznávat jej. Smutek, který zachvátil Polsko, když tragicky zahynul velký polský Evropan Bronislav Geremek, byl smutkem, který s ním sdílela Evropa.

Není náhoda, ani laciné gesto, ale výraz uznání, že předsedou Evropského parlamentu je Polák Jerzy Buzek, že letošním nositelem Ceny Karla Velikého je už druhý Polák, po Janu Pavlu II. současný polský premiér Donald Tusk, a že laudatio při udělování té ceny nepronesl nikdo méně významný než německá kancléřka Angela Merkelová.

Zatímco málokterý Čech má vůbec tušení, co je a co není dnešní Polsko, zatímco většina Čechů dál žije v zajetí zastydlých představ o Polácích, dnešní Poláci toho o nás mnohdy ví víc, než víme my sami. Už dávno nejsme pro ně „pepíci“, ani „švejci“. Milují Jaromíra Nohavicu a pro dobrou náladu si broukají Mládkova Jožina z bažin. Ač mýtus tvrdí, že jsou bigotní katolíci, nejpřekládanějším a nejčtenějším zahraničním katolickým autorem je u nich neortodoxní Čech Tomáš Halík.

Jak vidět, to dobré v Evropě Poláci úspěšně vstřebávají. Nyní je na Evropě, i na nás, abychom začali nacházet to dobré na oplátku v Polsku. Je toho víc než dost.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.