Donutila nás k tomu politika Ruské federace...

"Vznikla potřeba okamžitých účinných opatření, aby nedošlo ke krveprolití a situaci se podařilo udržet v právním mítovém rámci. V zájmu upřesnění situace provedly letouny vzdušných sil Ruska krátký průlet nad územním Jižní Osetie. Jak ukázal další vývoj událostí, už tento krok dokázal zchladit horké hlavy v Tbilisi a předejít vývoji situace podle silového scénáře, jehož pravděpodobnost byla víc než reálná. " (konec citátu)

Pomineme-li vskutku neuvěřitelé formulace v diplomatickém dokumentu, určeném pro širokou ruskou, gruzínskou i světovou veřejnost, je podstata ruského výkladu vcelku jasná. Moskva tu prostě říká: Doslechli jsme se z velitelství ruského mírotvorného sboru v Jižní Osetii, že není vyloučeno, že gruzínská strana se pokusí vyřešit vleký jihoosetský konflikt silou. Podobně jsme si vyložili i podtext odpovědí, jichž se nám dostalo z Tbilisi. Tak jsme se rozhodli tomuto řešení silou předejít vlastní demonstrací síly - a ono to zabralo.

Jak připomíná šéfredaktor amerického deníku Washington Profile, vycházejícího v ruštině, Alexandr Girogrjev, "už dávno, možná od časů studené války, se nestalo, aby jedna země narušila vzdušný prostor jiné země a otevřeně se k tomu hlásila". Zároveň vyjádřil obavu, že rodící se situace by mohla vést k nové kavkazské válce, v níž by ovšem spojencem jedné malé (navíc neuznané) státní entity Jižní Osetie byla Ruská federace, kdežto tu druhou, konkrétně z drtivého ruského objetí stále důrazněji unikající Gruzii, by podporovaly Spojené státy. Podrobnosti scénáře podobného konfliktu raději ani nedomýšlet.

Je víc než symptomatické, že k takto vážnému konfliktu došlo přesně ve dnech, kdy gruzínskou metropoli Tbilisi navštívila americká ministryně Condoleezza Riceová. Ta při několika příležitostech zdůraznila, že Gruzie je spolehlivým americkým spojencem v regionu a že Spojené státy se budou důrazně zasazovat o faktické obnovení státní a územní celistvosti této postsovětské zakavakzské republiky, která už téměř dvě desetiletí usiluje o obnovu kontroly nad separatistickými a dnes již výrazně rusifikovanžými územími Abcházioe a Severní Osetie. Moskvu navíc přímo vybídla, aby "vyřešení konfliktu všemožně napomáhala, a ne aby ho naopak sama prohlubovala".

Postoje Moskvy a Cchinvali jsou v tuto chvíli nesmiřitelné: zatímco nejvyšší místa separatistické Jižní Osetie a s nimi i ministerstvo zahraničí a další instituce Ruské federace tvrdí, že gruzínská strana stahuje k jihoosetské hranici dělostřelectvo, Gruzie v tuto chvíli jistě oprávněně hovoří o bezprecedentní ruské provokaci. Gruzínské postoje jsou přitom velmi militantní - kupříkladu zástupce předsedy parlamentního výboru pro obranu a národní bezpečnost Nika Rurua ve čtvrtek před novináři přímo na parlamentní půdě prohlásil, že "pokud gruzínský vzdušný prostor znovu naruší ruské bitevní letouny, zbydou z nich jen střepy na sbírání".

Vášně zkrátka kypí na obou stranách, a tak na závěr této krátké úvahy pár střízlivějších soudů. Již zmíněný ruský novinář Alexandr Grigorjev je přesvědčen, že Gruzie, která o svého nového amerického spojence nesmírně stojí, jistě nepůjde do ozbrojeného konfliktu, jímž by tohoto spojence vmanévrovala do situace víc než nesnadné. To si ostatně uvědomují všichni zainteresovaní a nám tedy nezbývá, než se zamyslet nad tím, jaký to všechno má smysl, kdo z toho má prospěch a co se tím komu vzkazuje. Inu, smysl to nemá žádný, prospěch z toho nemá nikdo a příslovečný message neboli vzkaz adresuje Moskva Washingtonu: Nepřejeme si, abyste se tolik angažovali v prostoru, který my považujeme za za svou tradiční, ba historickou sféru vlivu. Zajímavé teď jistě bude, jakou odpověď zvolí Spojené státy.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .