Drtivé vítězství
může už dnes oslavit prozatímní premiérka a prezidentka Kyrgyzstánu Roza Otunbajevová: přestože teprve před čtrnácti dny skončily násilnosti ve městě Oš na jihu země a v jeho okolí, k volebním urnám přišlo téměř 70 % oprávněných voličů. Je to zřejmě důsledek malé důvěry Kyrgyzů (ale i menšinových Uzbeků), že silný prezident je zárukou příštího směřování země k nějaké alespoň elementární prosperitě a pokroku. Pokud tuto malou středoasijskou zemi nepotká další převrat, stal by se Kyrgyzstán první postsovětskou republikou regionu, která by se zbavila prezidentství hraničícího s diktaturou.
Sama Roza Otunbajevová navštívila během včerejška Oš a hovořila zde i s postiženými Uzbeky, z nichž na sto tisíc během násilností opustilo své domovy a prchalo do sousedního Uzbekistánu (ovšem jen do okamžiku, než byla původně otevřená hranice zase uzavřena). Podle jejích slov, pronesených už na tiskové konferenci v Biškeku, se obyvatelé její země vyslovili proti režimu rodinných klanů a Kyrgyzstán po včerejšku vykročil "ke skutečné lidové demokracii". Mimochodem - Otunbajevová také řekla, že její vláda by uvítala příjezd policejního kontingentu Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Tato možnost se podle ní zvažuje.
Není divu: Přestože referendum i podle výroku pozorovatelů OBSE proběhlo víceméně bez kazů, prozatímní vláda paní Otunbajevové nemá situaci na jihu Kyrgyzstánu pod kontrolu a i nadále tu vládnou přímí spolupracovníci a sympatizanti nedávno svrženého prezidenta Kurmanbeka Bakijeva, který z této oblasti pochází. Prozatímní premiérka už několikrát žádala moskvu, aby do Kyrgyzstánu poslalo případné mírotvorné sbory Rusko, ale to se k něčemu podobnému (zřejmě po špatných zkušenostech odjinud) příliš nemá.
O to zajímavější jsou včerejší výroky ruského prezidenta Medveděva na okraj summitu G20 v kanadské m Torontu. Dmitrij Anatoljevič tu doslova prohlásil: „Vzhledem k tomu, že nové kyrgyzské orgány dosud nebyly schopny zajistit pořádek, že jejich legitimita je nízká a jejich podpora vytváří řadu otázek, opravdu nechápu, jak by parlamentní republika mohla v Kyrgyzstánu fungovat.“ Zároveň prohlásil, že při podobné radikální změně ústavního systému v takovéto zemi hrozí neustálé rozmíšky a půtky v parlamentu, které povedou k permanentní politické krizi v Kyrgyzstánu. Ta by pak podle ruského prezidenta mohla znamenat, že na konci se k moci v zemi mohou dostat islámští extrémisté. Pravdou je, že ve střední Asii se takovýto scénář vyloučit nedá nikdy a že pro Rusy, kteří region považují za sféru svých zájmů či ještě spíše vlivu, by to možná bylo ještě nepříjemnější než pro okolní autoritářské režimy.
Na druhé straně mají Medveděvovy obavy, či spíše představa, jako podobnému nebezpečí čelit, zcela racionální jádro: To, že ve čtyřech z pěti středoasijských republik vládli hned po rozpadu SSSR někdejší první tajemníci republikových komunistických stran a že ze svazových republik udělali měkčí či tvrdší orientální despocie, Moskvě víceméně vyhovovalo a doposud vyhovuje. Rusové ostatně v tomto ohledu nejsou sami – jen si vzpomeňme, jak dlouho Američané podporovali Saddáma Husejna či protisovětské islámské partyzány v Afghánistánu.
Kyrgyzský pokus o nastolení parlamentní demokracie v prostoru, kde podobný způsob vlády nemá žádnou tradici, je jistě sympatický. I když je samozřejmě otázka, jak bude nakonec úspěšný.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.
