Druhořadý problém -
říkají o této úmluvě přední britské listy a jistě mají pravdu. Jak uvádějí kupříkladu dnešní Financial Times, "kontrola zbrojení je v dnešní rusko-americké jednací agendě ta nejsnáze řešitelná otázka". Smlouva s označením START 1 z roku 1994 letos v prosinci vyprší a Rusko si její prodloužení nepřeje To svého času prohlásil i jeho ministr zahraničí Sergej Lavrov, který ruský postoj vysvětluje takto: "Limity domluvené v této smlouvě byly splněny. Rusko i Spojené státy nyní mají dokonce ještě méně strategických zbraní, než smlouva povoluje. Proto by další prodloužení platnosti smlouvy vyslalo špatný signál, že arzenály zbraní nyní můžou být zvětšeny," praví přesný citát příslušné myšlenka šéfa ruské diplomacie.
Zmiňovaná předběžná dohoda mezi oběma prezidenty je tedy spíše než úspěchem jejích prvního setkání jakousi "poznanou nutností", máme-li užít pojmu ze slovníku klasika vědeckého komunismu, který ovšem těžil z filosofického odkazu daleko staršího. Jiná cesta při vypršení dosavadní úmluvy a ruské neochotě ji prodlužovat prostě neexistuje, a tak její vznik do konce tohoto roku má stejnou logiku jako výrok "skočíme-li z věže, padáme nevyhnutelně dolů". Jak poznamenává již citovaný světový list, nová smlouva o omezení počtu jaderných strategických zbraní je vhodnou náplní pro stisknutí dnes již příslovečného Bidenova "tlačítka RESET" - ničím míň a ničím víc.
Jenže i když Dmitrij Medveděv a Barack Obama během plánované červencové návštěvy amerického prezidenta v Moskvě dospějí k nějaké preciznější podobě takového dokumentu a do konce roku se ho podaří podepsat, ani v této oblasti to rozhodně všechny problémy neřeší. V Obalových představách už totiž existuje i svět, zcela zbavený jaderných zbraní, a na něco takového Rusko nepřistoupí nikdy. Je totiž, upřímně řečeno zřejmě právem, přesvědčeno, že jedině tak může počítat s nějakým reálným respektem ze strany Washingtonu. Ještě lépe to možná před pár týdny řekl komentář na titulní straně moskevských Izvěstijí. Ten připomněl, že rivalem pro Rusko nejsou jen Spojené státy, ale také Čína, a na tu podle ruských stratégů právě jaderný recept rovněž platí nejspolehlivěji.
I kdyby ale v tomto jediném, jistě potřebném a užitečném bodě k nějaké rusko-americké dohodě došlo, je tu řada problémů mnohem svízelnějších. Začněme otázkou polských antiraket a českého radaru, pokračujme velmi choulostivým problémem dalšího rozšiřování NATO o takové země jako je Ukrajina nebo Gruzie a skončeme třeba ruským očekáváním, že suverenitu a nezávislost Abcházie a Jižní Osetie uznají i jiné země než jen Ruská federace a Nikaragua. Zatím se přitom tohoto uznání Rusové nedočkali ani od svého polovazala Běloruska a Barack Obama už stačil prohlásit, že podobný dokument Spojené státy nepodepíší nikdy.
Abychom ale nekončili na až příliš pesimistické notě: Setkání obou státníků (z nichž jeden je ovšem suverénní hlavou státu, kdežto druhý hlavou toliko nakašírovanou a z cizí vůle ruskému státu uměle nasazenou) bylo jistě užitečné. Jeden druhému se viditelně zalíbili a i když si Obama jistě uvědomuje mírně řečeno nejednoznačnost Medveděvova postavení, jistá východiska pro tolik očekávané a hlavně potřebné zlepšení vzájemných vztahů, během Bushova vládnutí spějících k bodu mrazu, tu jistě jsou. Což musí prozatím stačit.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
