Důchody: Přestaňme lhát aspoň sami sobě!
Kdybychom měli zvolit nejfrekventovanější slovo uplynulých týdnů, sotva by nějaké mohlo trumfnout důchody a důchodovou reformu. Politici je skloňují ve všech pádech a ať jsou z jakékoli strany, mají jedno společné: tváří se, že vědí nejlíp, jak ty miliardové schodky na důchodovém účtu do budoucna zneškodnit. Jen když jim voliči dají na konci května své hlasy.
Jenže lidé nejsou dnešní a dovedou si leccos spočítat. Jako pan inženýr Dašek z Prahy 4, který nám do rádia nedávno napsal, že když lidé neodejdou kolem šedesátky do penze, tak neuvolní místa mladším, což nezaměstnanost ještě vyostří.
Poslední statistiky ovšem potvrzují, že v reálu je situace o dost horší: regionální deníky upozornily o víkendu na svých webových stránkách na zprávu statistického úřadu. Ten zjistil, že prudce stoupá počet lidí, kteří ročně odcházejí do předčasného starobního důchodu: letos ke konci března jich bylo 362 971, což je v meziročním srovnání o 37 680 víc než v březnu 2009. Ve srovnání s předminulým rokem je to nárůst o víc než 10 000 a je to největší meziroční posun, jaký důchodový úřad zaznamenal od roku 2001.
Do předčasného důchodu mohou lidé odcházet o tři roky dřív, než dosáhnou důchodového věku. Platí za to ovšem tím, že jejich důchody jsou nižší. A to navždycky, protože rozhodnutí jít do penze předčasně se už nedá vzít zpátky. Procentní výměra důchodu klesá za každý čtvrtrok, o který lidé odejdou ze zaměstnání dřív. Celkem se tak může zkrátit až o skoro 15 procent. Což v praxi znamená, že v současnosti mají důchodci, kteří šli do penze předčasně, průměrně o 1111 korun méně než kolik činí důchod jejich regulérních kolegů. Vyjádřeno v konečné sumě, berou v průměru 8 932 korun.
K tomu se těžko někdo, pokud k tomu nemá například pádné zdravotní důvody, odhodlá dobrovolně. Daleko spíš souvisí ten prudký nárůst předčasně odcházejících do důchodu s nynější krizí, kdy zaměstnavatelé propouštějí a lidé na prahu důchodového věku vědí, že na trhu práce už moc šancí nemají. Smíří se tedy raději- aby se tak řeklo- s vrabcem v hrsti. Za ně ovšem žádní mladí nenastoupí, protože jejich místa většinou zmizí v propasti restrukturalizace, aby si firmy zachovaly konkurenceschopnost.
Dalším často opakovaným heslem je, že si lidé budou muset na stáří spořit, protože průběžný systém je do budoucna nezabezpečí. Což je vzhledem k demografickým vyhlídkám jistě pravda. Jenže, jak to vypočítal pan inženýr Dašek ve svém dopise, když si například dnešní čtyřicátník začne spořit 10 procent své průměrné dvacetitisícové mzdy, tak si za dvacet let našetří kolem půl milionu plus nějaké to zhodnocení, pokud ovšem zrovna nezkolabuje finanční trh. I tak je to ale zajištění na nanejvýš pár důchodových let. „Kdo je ale schopen“, klade pan inženýr Dašek další zásadní otázku, „odepřít si 10 procent platu, když děti i v dospělosti potřebují finanční pomoc od rodičů“?
Autor dopisu musí vědět, o čem mluví: jeho životní zkušenost je na to dlouhá dost. Je mu 90 let. Za posledních 50 let stouply ceny a platy, jak píše, mnohonásobně. Když šel v roce 1980 do penze, bral 3000 korun. Kolik by to asi tak bylo dneska, kdyby si byl posledních dvacet let svého produktivního života šetřil těch doporučovaných 10 procent z platu?
Dodejme, že neméně zajímavé by bylo sledovat, jak by chtěly své recepty v praxi uplatňovat strany, které hodlají výši důchodů odvozovat například od počtu vychovaných dětí. Co když ty děti, skončí místo v pracovním procesu na úřadu práce? Nebo dokonce ve vězení? Budou se snad nároky rodičů na důchody kádrovat podle kariéry potomků?
To všechno jsou otázky, které samozřejmě nevyřešíme. Musíme si je ale aspoň férově připustit. Protože když je budeme zastírat, tak to bude jenom horší.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.
