Dvojvládí Rusku nesvědčí
říká stará empirická zkušenost z tisíciletých dějin ruského autoritativního panování, z nějž výjimku činí snad jen Gorbačovova perestrojka. Teď se přinejmenším na první pohled může zdát, že ono dvojvládí nastalo: Oba muži v čele ruského státu usilovně inzerují, jak dobře se jim v tandemu vede a jak se o původně bezbřehé prezidentské pravomoci podělili. Zajímavou proměnou přitom prošel zejména Dmitrij Medveděv, který měl na Západě pověst liberála a téměř badatele v oblasti práva, který by tvrdý putinský kurs mohl dosti nápadně proměnit.
Nic takového se ovšem nestalo a Medveděv naopak převzal nejen onu příslovečnou tvrdost svého předchůdce, ale do značné míry dokonce i jeho rétoriku a snad i mimiku, což chvílemi (zejména zpočátku) působilo (a vlastně dosud působí) až komicky. O dvojvládí však rozhodně nejde a vše nasvědčuje tomu, že ač Vladimír Putin opustil pracovnu v Kremlu, ze sídla ruské vlády neboli Bílého domu se mu ruský stát řídí stejně či téměř stejně pohodlně, jako se mu řídil ze staletého sídla ruských carů. Ostatně jak v Rusku, tak mimo ně existuje značná řada analytiků, kteří jsou přesvědčeni, že Putin by Rusku hravě vládl z kterékoli vrcholné funkce ruského mocenského Olympu...
Přesto přese všechno z formálního popudu prezidenta Medveděva, s nímž přišel 5. listopadu tohoto roku, ruský parlament během necelých dvou měsíců schválil první změny v jelcinské ústavě za celých 15 let její existence. Na základě těchto změn bude vláda nucena rok co rok skládat účty ze své činnosti Státní dumě, poslanecký mandát se prodlouží ze čtyř na pět a prezidentský dokonce ze čtyř na šest let - což je zcela nepochybně hlavní důvod, proč k těmto změnám dochází. Spěch, s jakým byly schváleny, přestože nový prezident do svého úřadu nastoupil teprve počátkem května, vytrvale inspirují k představě, že tohle vše se děje jen a výhradně kvůli tomu, aby se Vladimír Putin mohl "v případě potřeby" do Kremlu kdykoli vrátit. Třeba už během příštího roku...
Rusko muselo v roce 2008 čelit dvěma významným krizím. Ta první propukla 8. srpna poté, co se gruzínská vojska z rozhodnutí svého prezidenta Michaila Saakašviliho pokusila obnovit vládu Tbilisi nad jednou z odbojných separatistických oblastí - Jižní Osetií. Rusko okamžitě zasáhlo a podle výroku prezidenta Medveděva "donutilo Gruzii k míru". V praxi to znamenalo, že ruská 58. armáda vtáhla nejen na jihoosetské území, ale i dál do Gruzie a své pozice na gruzínském území vyklízela jen velmi zdráhavě. Svět, především ten evropský, zareagoval jen úlekem a neschopností rázné, byť samozřejmě jen diplomatické odpovědi. Odpověď na evropskou váhavost přišla na samém konci roku, kdy Rusko zablokovalo návrh na další obnovení smlouvy o činnosti OBSE na gruzínském území. Vojáci této organizace se proto od 1. ledna začnou z Gruzie stahovat a zároveň se o dalším osudu této její mise začne znovu jednat. Pravdou ovšem je, že Evropané se této ruské blokace dočkali proto, že odmítli ruský požadavek uznání nezávislosti Jižní Osetie a Abcházie. Přesto je zřejmé, že pokud tedy jde o agresivní a tvrdou ruskou zahraniční politiku, Rusové měli vše velmi dobře spočítané a jejich zahraničněpolitické aktivity včetně onoho malého válečného tažení jim vycházely doslova na 120 %.
Daleko těžší ovšem pro Rusko bude čelit krizi druhé, která diplomatické ohledy či dokonce váhavost v popisu práce a tím spíš ve zvyku nemá - krizi hospodářské. Ta by sice při stejných cenách ropy, jaké platily někdy v červenci a pohybovaly se těsně pod hranicí 150 dolarů, na Rusko tolik jako na západní svět nedolehla, ale nevídaný pokles cen černého zlata málem na čtvrtinu této sumy ruskou politickou reprezentaci evidentně zaskočil. Rusko sice mělo k dispozici zlatý a valutový antikrizový polštář, ale ten podle světových finančních odborníků vydrží zhruba do jara až do počátku léta. Co bude pak, jen těžko odhadovat. Pokud by se ovšem někdo domníval, že jakékoli krizové procesy promění povahu současné ruské státní moci, je na omylu. Ta se - víceméně jako vždy v ruských dějinách - nebude v případě potřeby měnit zdola, ale shora.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
