Energetické kladivo přestává fungovat

Od pondělka do středy dlel s oficiální návštěvou v Ázerbájdžánu ruský premiér Michail Fradkov. Při této příležitosti se zúčastnil ceremoniálu ukončení tzv. Ruského roku v této zakavkazské republice, ale především tu vedl jednání o energetické spolupráci mezi oběma státy. Pan Fradkov přitom do Baku přijel s tím, co bylo před jeho odjezdem řečeno tiskovým oddělením jeho vlády a co po návratu z nedávného summitu SNS v Minsku potvrzoval i prezident Ilham Alijev: Mezi oběma zeměmi neexistují žádné sporné otázky. Problém energetických nosičů je tu ale vždy a citovaná formulace s největší pravděpodobností signalizovala jistotu Moskvy, že stejně jako jiné země, i Ázerbájdžán na nátlak Moskvy přistoupí, stejně jako na její finanční podmínky.

Tentokrát se ale Rusové přepočítali. Ázerbájdžánský premiér Artur Rasi- zade Michailu Fradkovovi shovívavě sdělil, že jeho země za nabízených podmínek ruský plyn odebírat nebude a že si vystačí s vlastní těžbou a s dodávkami od jiných exportérů. A aby ani teď nebyl všem překvapením konec, Rasi-zade zasadil další ránu: Ázerbájdžán nehodlá nadále přepravovat svou vyváženou ropu potrubím vedoucím přes ruské území z Baku do Novorossijska, protože poplatky, které žádá ruská společnost Transněfť, jsou příliš vysoké - 15 dolarů za přepravenou tunu. Baku má přitom možnost čerpat svou ropu na vývoz mnohem kratší trasou do gruzínského černomořského terminálu v Sopse za cenu pětkrát nižší. Vraťme se k plynu, jímž jsme začali. Ázerbájdžán žádal 3 miliardy metrů krychlových v ceně 110-130 dolarů za tisíc metrů krychlových. Moskva nabídla třetinu a za dvojnásobné ceny. Přitom automaticky předpokládala, že Baku kapituluje a že se navíc stane ruským spojencem ve válce s patrně nejneoblíbenějším partnerem Moskvy v celém postsovětském prostoru - s Gruzií. Té totiž Baku značnou část ruského plynu předprodával.

Jak to ale vypadá, jindy promoskevský prezident Alijev, který je v této tradici věrným synem svého otce a předchůdce v křesle hlavy státu, tentokrát musel ustoupit jazyku základních ekonomických pravd a elementárních kupeckých počtů. Kromě toho, že gruzínská doprava ázerbájdžánské ropy je neporovnatelně levnější než ruská a že plyn je Ázerbájdžán získávat doma nebo jinde než v Rusku, je tu ještě jedna nesmírně významná okolnost. V provozu už je ropovod z Baku přes Tbilisi do tureckého Ceyhanu a pro Ázerbájdžán je čilá regionální spolupráce dnes už podstatně důležitější než idylické vztahy s Moskvou - zejména za podmínek, o nichž právě byla řeč.

Energetické kladivo Moskvy na neposlušné partnery prostě přestává fungovat. V době, kdy byl Michail Fradkov na návštěvě v Baku, v sousední Arménii jednali zástupci státní ruské těžařské společnosti Gazprom a jejích gruzínští partneři. Gruzínská strana odmítla platit v příštím roce za ruský plyn požadovaných 230 dolarů za tisíc kubíků. Jak oznámila agentura Reuter, ministři energetiky Gruzie, Ázerbájdžánu a Turecka budou v druhé polovině tohoto týdne jednat ve Tbilisi o cenách plynu, proudícího z ázerbájdžánského naleziště Šach-Deniz plynovodem Baku-Tbilisi-Erzerum. Cena tohoto plynu by se měla pohybovat kolem 170-180 dolarů za tisíc kubíků. Což je méně než 230.

Rusové, mávající již zmíněným energetickým kladivem, zkrátka zapomínají na dvě důležité věci: Za prvé - ropné krize ze 70. let se také zdály neřešitelné, ale ekonomicky zdatný Západ našel odpověď v dramatickém snížení spotřeby a zdokonalení technologií. A za druhé - v tomto regionu je řada dalších dodavatelů: Írán, Turecko, ale také středoasijské země jako Turkmenistán nebo Kazachstán. Je možné, že zdejší ekonomiky se v příštích letech bez ruských surovin ještě neobejdou, ale to nebude trvat věčně. Rusko by mělo pochopit, že hrubý nátlak, jen chabě zastíraný výmluvami na požadavky trhu, není zbraní se stoprocentní účinností. Někdy může takováhle neurvalost zafungovat přesně naopak, než její původce předpokládal.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .