Evolucí proti ropuchám
Příroda neustále doplácí na lidské experimenty. Oblíbenou kratochvílí člověka je například stěhování živočišných druhů. Důvodů se najde řada - od touhy mít v přírodě nějakou exotickou zvláštnost až po snahu zapojit živočichy do obecně prospěšných prací. Kolik problémů si lidé nadělali třeba jen tím, že se rozhodli ničit škůdce kulturních plodin. A přitom by se řeklo, že nasadit do boje živočicha je k přírodě mnohem šetrnější, než si vzít na pomoc třeba pesticid. Není to pravda. Smutné zkušenosti s tím mají například v Austrálii.
V roce 1935 jeden zemědělský odborník vymyslel, že nejlepší zbraní proti škůdcům na třtinových plantážích australského státu Queensland by mohla být havajská ropucha třtinová. Přivezl těchto přerostlých žabek sto a jeden kus a vypustil je do přírody. Bohužel - ropuchám chutnali nejen škůdci, ale vůbec všechen hmyz; pustily se i do myší a jiných žab a navíc se začaly neuvěřitelně množit. Nejen proto, že jim chutnalo. Kromě velké nadprodukce vajíček jim ke zdárnému množení napomohla i skutečnost, že na samotných ropuchách třtinových si nikdo nepochutná. Ne že by nechtěl - hadi, krokodýli, ještěrky i psi dingo to jistě zpočátku zkoušeli - ale dost dobře nemůže. Ropucha třtinová je prudce jedovatá a svůj jed dokáže navíc ze žláz na hlavě dostříknout až do dvoumetrové vzdálenosti. Havajských ropuch proto v Austrálii přibývalo geometrickou řadou - odhaduje se, že dnes už jich tam žijí miliony. Zatímco lidé marně spekulují, jak problém ropuch vyřešit, do případu se vložila příroda, a to opravdu promptně.
Pouhých 70 let a 20 generací stačilo dvěma australským hadům, zmiji červenobřiché a ještě jednomu stromovému druhu, k tomu, aby se přizpůsobili. Zmenšila se jim hlava a naopak zvětšil objem těla. Malá hlava jim umožňuje pojídat jen menší ropuchy, které mají v těle méně jedu. Zvětšené tělo pomáhá adaptovaným hadům jed snadněji trávit. Australští vědci jsou vývojem situace mírně řečeno překvapeni - s tak překotným průběhem evoluce se ještě nesetkali. Mezi odbornou veřejností panuje mínění, že k podobným evolučním proměnám dochází velmi pozvolna v průběhu milionů let. Teď se však ukazuje, že když je třeba, příroda v některých případech dokáže zareagovat podstatně rychleji. Škoda, že ne pokaždé.
