Fejeton Luboše Palaty

Když si vezmete mapu, najděte si místo, kde se setkávají hranice Slovenska, Polska a Ukrajiny. Polsko je velké, ale ten malý bieszczadský výběžek je přesto na mapách větších než poštovní známka docela dobře viditelný. Bieszczady leží tak trochu na konci světa. Nevedou tam dálnice, nejezdí tam rychlíky, ani se tam nedá doletět a když tak leda vrtulníkem. Z Prahy to trvá den a když sedíte za volantem, je to nejdelší den vašeho života. Dálnice končí někde za Krakovem a pak vás čekají klikaté cesty pamatující císařovnu Marii Terezii. Úzké, klikaté, silnice, na kterých i sedm let po počátku jedena dvacátého století můžete potkat smrtelnou polskou dopravní čtyř kombinaci. Tedy koňský povoz, fiat maluch, traktor a náklaďák. Vaše cestovní rychlost se sníží na třicet kilometrů za hodinu. A když se náhodou objeví nějaký rovnější úsek, kde můžete předjíždět, buďte si jisti, že za stromem stojí dopravní policista. A že to bude drahé. Po dvou hodinách a jedné pokutě se smíříte s osudem a místo předjíždění se věnujete krajině. Krajině která je nejhezčí v celém Polsku. Tatry od severu vypadají stejně úchvatně jako od jihu, malá pod horská políčka jsou sama o sobě malířským dílem a i města a vesnice si zachovaly cosi ze své dávné podstaty. A ta dlouhá cesta za to stojí. Bieszady vás neuchvátí svojí výšku, nejvyšší hory mají k třinácti stům metrům, ale uchvátí vás svojí náladou. Přesto, že už je Poláci objevili, jsou to ještě dnes nejpustší hory ve střední Evropě. Ta pustota má svůj důvod. Tím důvodem nejsou hory, ale lidé. Ještě před šedesáti roky tu každé údolí znělo lidskými hlasy. Místní horalé, Lemkové a Bojkové, mluvili čímsi, co je možné považovat za dialekt ukrajinštiny a je samé za Ukrajince. V hustých lesích, co se táhnou odsud až k Ostravě a do Rumunska byly v té době ale také tisíce partyzánů Ukrajinské povstalecké armády. Bylo už dva roky po válce, ale tito lidé pořád ještě nepřestali věřit, že má smysl bojovat za samostatnou Ukrajinu. V bieszadských lesích měli celé pevnosti. Partyzánská města se školami, špitály a bunkry. Poláci ani s pomocí sovětů je nebyli schopni porazit. A tak před šedesáti lety byla naplánována akce Visla. Vesnice horalů byly vypáleny a srovnány se zemí, statisíce Bojků a Lemků byly vyhnány. Část odvezena do Sovětského svazu, část roztroušena v bývalých německých územích na severu Polska. Bieszczady osiřely, osiřely na desítky let. Když odejdou lidé, vrátí se příroda. Vrátila se i do Bieszczad. Vlci, medvědi, losové, rysi, kapitální srnci, ba i pár zubrů. Lidé pozvolna, už jen jako turisté, začali přicházet po desítkách let. Přicházeli ale už jen Poláci, Bojkové zmizeli a Lemkové se do Bieszczad už nevrátili. Polsko-ukrajinský spor, který tak nějak nejsme schopni z Prahy vnímat, se podobá onomu dědičnému česko-sudeto německému sporu o zem. Krve a vraždění v něm bylo ještě mnohem víc a brutalita bojů a zabíjení přesahuje představivost autorů hororových filmů. Přesto k sobě dokázali Poláci a Ukrajinci nalézt cestu. Nejdříve to byli prezidenti, premiéři a diplomaté, kteří hledali slova pro vzájemnou omluvu. Ale to, co Poláky a Ukrajince opravdu usmířilo, byla oranžová revoluce na Ukrajině. Revoluce, kdy se Poláci za Ukrajince postavili. Dnes už ale na Ukrajině není oranžová, ale modrá vláda a v Polsku jsou ve kabinetu političtí následníci těch nejhorších polských nacionalistů. Někde na polsko-ukrajinském pomezí má být postaven pomník polským obětem Ukrajinské povstalecké armády. Banderovců, chcete-li. Má na něm prý být ukřižované dítě. Ano, i takové věci se v Biesczadech a kolem nic děly. Ale děly se na obou stranách a proto i Ukrajinci by mohly postavit podobný pomník. Celá ta krvavá, tragická, ale hrdinská doba však už jeden pomník má. Jsou to ony tiché, pusté, majestátné Bieszczady. Stačí vyjít na poloniny, zvednout oči k nebi a modlit se. Za spásu. Za spásu nás lidí.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .