Globální oteplování

Tím posledním impulzem k jejímu opětovnému intenzivnímu připomenutí byla mnohasetstránková zpráva bývalého britského hlavního ekonoma Světové banky, která popsala možné důsledky současného oteplování Země, jež by vedly k velmi dramatickým změnám v celé naší civilizaci. O zprávě, v podání Jana Jůna, jsme již na této stanici jednou hovořili. Dnes se nám jedná o to, abychom si jak uvědomili vážnost situace, tak - v této souvislosti - i kriticky vnímali zbytečnou energetickou náročnost našeho českého průmyslu.

Všeobecně sdílený názor, jenž vidí jako příčinu globálního oteplování Země nadměrné exhalace oxidu uhličitého má i své odpůrce. Názor má však své racionální jádro v tom, že skleníkové plyny, což je v praxi oxid uhličitý, mají tu vlastnost, že propouštějí sluneční energii, ale nepropouštějí zpět dlouhovlnné tepelné záření. Proto o této okolnosti hovořím dnes znovu i já. Průmyslovou činností naší civilizace dochází totiž k oteplování onoho obrovského předmětu, který leží pod mrakem oxidu uhličitého, jímž je naše Zeměkoule. Ke katastrofickým předpovědím patří, že v důsledku vody z roztátých ledovců v průběhu několika dalších desetiletí dojde k zaplavení nízko položených území Zeměkoule. Chladná voda z roztátých ledovců může ochladit Golfský proud, který se pak může stát proudem, který už nebude Evropu oteplovat, ale bude z ní naopak dělat lednici.

Omezování exhalací oxidu uhličitého se stalo ambicí agendy, zvané Kjótský protokol - podle města Kjóto v Japonsku, v němž byl protokol před lety podepsán. Protokolu je čas od času věnována aktuální konference, což se stalo naposledy v Montrealu na sklonku roku dva tisíce pět. Protokol byl ratifikován v únoru téhož roku a jeho prvním úkolem je snížit množství emitovaného oxidu uhličitého do roku dva tisíce dvanáct o pět celých dvě desetina procenta, ve srovnání s množstvím, emitovaným v roce devadesát pět. Jeho velkým nedostatkem je skutečnost, že jedni z největších celosvětových znečišťovatelů, totiž Spojené státy, Čína a Indie, k němu dosud nepřistoupili: v případě Číny a Indie je status rozvojových zemí už asi neudržitelný. Dá se proto předpokládat, že Protokol zatím postihuje jen asi polovinu do atmosféry vypouštěného množství oxidu uhličitého.

Zklamání zatím vyvolává postoj Spojených států amerických. Prezident Bush Protokol opakovaně odmítal s tím, že by snížení emisí ovlivnilo nepříznivě ekonomiku země. Za nadějné bylo možno proto považovat některé jeho výroky před zasedáním Gé osmičky v loňském roce, beroucí v úvahu fenomén oteplování Země, i když Spojené státy přesto stále k Protokolu nepřistoupily. Navrhují však údajně spolupráci v některých nových technologiích, které mohou produkci oxidu uhličitého korigovat. Prezident se výslovně zmiňoval o vodíkovém pohonu automobilů a o elektrárnách bez emisí. Vodíkový pohon automobilů je však otázkou vzdálené budoucnosti a elektrárny bez emisí jsou jen elektrárny jaderné. Ty však teprve v poslední době začínají získávat veřejnost na svou stranu, právě proto, že nejsou spojeny s žádným spalováním a tudíž s žádným emitováním oxidu uhličitého.

Je to tedy takřka začarovaný kruh, z něhož lze jen velmi obtížně uniknout. Oxid uhličitý vzniká totiž při každém spalování v průmyslu a energetice: vzniká tudíž i v klasických motorech automobilů, ale navíc je vydechován i dýchacími orgány živočichů. Možné snížení jeho množství je proveditelné obyvateli planety pouze v prvých dvou oblastech. Jenže: využívání tak zvaných obnovitelných zdrojů může nahradit jen část potřebné energie a to ještě ne všude. Takové Rakousko nebo Norsko může využívat velmi účinně vodní energii, ale jsou země, které jsou v tomto ohledu bez šance. Podobně je to s větrnými elektrárnami: vítr fouká jen někde a někdy a větrné elektrárny - nehledě k jejich velmi malým výkonům - musejí být proto většinou zálohovány jinými zdroji energie. Záchranu nepřinese ani rychle rostoucí dřevo. To neprodukuje sice žádné oxidy síry, ale jedná se zase o spalování. V dnešní době je ještě mýtem provoz automobilů na vodík, neboť elektrolytický vodík je stále neupotřebitelně drahý. Využívání geotermální a solární energie, stejně tak jako využití energie mořského příboje je opět individuální. A tak nezbývá než konstatovat, že využití obnovitelných zdrojů - jakkoli je nezbytné - může přinést jen částečnou náhradu potřebné energie.

Jsou ovšem i země, kde lze potřebu celkové energie snižovat úsporami. Podle zprávy OECD k nim patří i Česká republika, zejména pro zastaralost svých hnědouhelných elektráren. Jenže pozor: doporučované čistší spalování zemního plynu než je spalování nízkovýhřevného hnědého uhlí by zemi dovedlo k větší závislosti na ruském zemním plynu. Takže žádná jednoduchá řešení neexistují. S aktivitami Kjótského protokolu je nicméně spojen tržní princip obchodování s povolenkami na množství emitovaného oxidu uhličitého, jehož kvóty odsouhlasí Brusel. Jen pro představu: České republice bylo přiznáno právo do roku dva tisíce dvanáct emitovat ročně devadesát osm milionů tun zmíněného oxidu. Co ušetříme, to můžeme prodat a naopak. Celkové množství, určené pro stát, je obdobně rozděleno mezi jednotlivé znečišťovatele, kteří mohou obdobně se svými plusy i minusy obchodovat. Uvidíme, zda tato tržní pobídka přinese naší planetě čistší ovzduší.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .