Gripeny - svědectví o veřejných zakázkách
Voda si cestu vždycky najde, říká staré přísloví. A stejně neudržitelní byli prodejci gripenů v České republice. Trvalo osm let, ale nakonec jsme letadla koupili. O důležitosti stíhaček pro obranu České republiky i o tom, jestli vláda skutečně vzala nejlepší nabídku, se toho řeklo hodně. Pokud člověk vojákům věří, může si říct, že když vzali gripen, určitě vzali tu nejlepší možnost. "Jsem rád, že jsme naše piloty nezklamali," řekl ministr obrany Miroslav Kostelka.
Prostě se rozhodovalo podle pravidla "chlapi sobě" a budiž jim to přáno. Víc než vojenské otázky je na celém případě pozoruhodnější postup těch, kteří chtěli gripeny prodávat. Jejich strategie neuspěla v roce 2002, poučili se, přišli znovu, a tentokrát už vyhráli. Tím podali svědectví o kvalitě řízení, kterým se v Česku rozdělují veřejné zakázky.
Pokus prodat gripeny za Zemanovy vlády byl v mnoha ohledech skandální. Nejdříve se čeští politici scházeli s majitelem Saabu, podniku, který stíhačky vyrábí, ministr obrany dokonce zajel do Švédska prohlédnout samotnou továrnu. Nabídce na výlet do Švédska neodolali ani mnozí novináři.
Potom kabinet vypsal výběrové řízení na dvacet čtyři stíhaček, které žádal doplnit o nabídku offsetů, tedy programu investic do českého průmyslu v hodnotě převyšující částku za nákup stíhaček. Ještě než vůbec začali rozhodovat, sepsali ministři s výrobcem gripenů předběžnou smlouvu o offsetech - co kdyby náhodou vyhrál.
Skandál vyvrcholil, když ze soutěže odstoupili američtí zájemci. Vláda totiž žádala nabídku v češtině, přitom americké zákony vyžadují, aby tamní firmy podávali nabídky do veřejných soutěží pouze anglicky. Na protest proti očividné diskriminaci odstoupili všichni soutěžící, samozřejmě až na gripen.
Vláda tedy rozhodla švédské stíhačky koupit, neměla ovšem potřebných padesát miliard korun. Proto požádala sněmovnu o dluhopisy, na to ovšem reagovali odpůrci nákupu a upozornili, že například belgická vláda nabízí letadla F-16 za méně než poloviční cenu. Upozorňovali přitom, že nákup gripenů skrývá i další náklady - letadla je třeba vyzbrojit a přizpůsobit řídícím systémům Severoatlantické aliance. Ta dosud gripeny neužívá a zařadit je do společných leteckých sil bude experiment, o jehož ceně se předem nedá ani spekulovat. Přes mohutnou snahu lobbistů pak Parlament odmítl dluhopisy na gripeny schválit. Brzy poté nastoupil Špidlův kabinet a tomu nezbylo, než smlouvu zrušit.
Ti veřejní činitelé, kteří chtěli v Zemanově době gripeny koupit, se jen tak před něčím nezastavili. Zmanipulovali výběrové řízení, nebáli se zemi zadlužit o desítky miliard, naprosto ignorovali veřejnou kontrolu. Veřejnost se tehdy ovšem o podezřelý obchod aktivně zajímala a kritika médií pomohla rozbít už uzavřenou smlouvu.
Prodejci gripenů se tedy poučili. Sněmovna mimořádné výdaje na stíhačky neschválí, pořád je tu ale rozpočet armády, ročně přes čtyřicet miliard, ze kterého by bylo možné nákup postupně uhradit. Výběrové řízení je také možné vyhrát neobvyklými prostředky, stále to ale může být v rámci pravidel slušnosti. Když tedy vláda vypsala soutěž o starší stíhací stroje na leasing, přebil výrobce gripenů všechny nabídkou, když nabídl zbrusu nové stíhačky, které nebyly oproti použitým strojům v soutěži o mnoho dražší. K tomu navíc slíbil offsety, i když to po něm nikdo nežádal.
Pronájem čtrnácti letadel na deset let přijde na dvacet miliard, což je zhruba o třetinu víc, než za kolik by stát pronajal starší letadla F-16. Pokud bude stát chtít gripeny později koupit, přijde to už jenom na dalších deset miliard. Rozdíl proti před dvěma lety zrušenému kontraktu je vlastně pouze v tom, že místo čtyřiadvaceti letadel se jich koupí čtrnáct. Cena je stejná.
Výhodou pro obchodníky ovšem zůstává, že novou smlouvu nemusí schválit sněmovna, nikdo také neobviňuje Švédy z korupce.
Námitka, že nákup gripenů přinese další náklady, se prakticky neobjevila - i když ani dnes nikdo předem neví, kolik bude stát výzbroj a na kolik přijde přizpůsobení letadel normám NATO, včetně výcviku pilotů. Veřejnost se smířila, když politici neprovokovali očividnými manipulacemi.
Po pravdě řečeno, veřejní činitelé nejsou dnes o nic zodpovědnější, než byli za premiéra Zemana. Bez váhání zadlužili rozpočet miliardami nejméně na deset let dopředu. Transparentní rozhodování také spíše jen předvádějí. Konečné náklady neřekli ani dnes. Smlouvy o nákupu stíhaček a také o offsetech prohlásili ministři předem za tajné.
V čem se vlastně liší od svých předchůdců za Zemanovy vlády? Veřejnou kontrolu obcházejí jen o něco šikovněji, než jejich předchůdci.
