Gruzie vystoupila z Rady ministrů obrany Společenství nezávislých států
Když o předposledním lednovém víkendu zaduněly na ruské straně Kavkazu dvě exploze, které vyřadily z provozu plynovod ruské mamutí energetické firmy Gazprom, spustil tento výbuch další etapu rusko-gruzínské víceméně propagandistické studené války - i přesto, že havárie na ruských potrubních produktovodech, zejména v tak extrémních zimních podmínkách, jaké v těchto týdnech zažívají obě země, jsou naprosto běžné.
Stejně běžné jsou ve stejném regionu a na stejných technologických zařízeních sabotáže čečenských a dalších místních islámských extrémistů. Přesto se obě země začaly téměř okamžitě navzájem obviňovat, že jde o provokaci druhé strany, jejímž cílem je zhoršit i beztak špatné bilaterální vztahy. Gruzie si ovšem takříkajíc začala.
V tomto ohledu se vyznamenává zejména gruzínský prezident Michail Saakašvili. Ten kvůli energetické krizi, způsobené touto havárií, jejíž původcem je ze všeho nejspíš neznámý sabotér, předčasně opustil Světové ekonomické fórum v Davosu. Ještě než tak ale učinil, přednesl dramaticky znějící prohlášení. Citujeme: "Velká část naší země je ve tmě a naše domy nejsou vytápěny. Gruzie se ale nenechá srazit na kolena. Nedovolí zvrátit demokratické změny (...) Gruzínský lid přežil i tvrdší doby a Rusko i celý svět znovu překvapí." Konec citátu. V této kampani Michail Saakašvili doposud pokračuje. V úterním rozhovoru pro známý německý list Die Welt mimo jiné konstatoval: "Naše poučení z celé krize spočívá v tom, že Rusko už pro nás není seriózním a spolehlivým partnerem a že proto musíme náš dovoz energetických surovin významně diverzifikovat. Proto sázíme především na středoasisjký plyn, který by k nám mohl proudit z Ukrajiny a z Evropy." Konec citátu.
Nic proti tomu, dosažení alespoň částečné nezávislosti na ruských energiích je bezesporu životním zájmem každé země, která odebírá elektřinu, ropu či zemní plyn bývalé supervelmoci, která začíná znovu získávat sílu a také se podle toho chová. Jak se ale zdá, Michail Saakašvili tentokrát buď trochu přestřelil, nebo využil vhodné příležitosti a celou krizi záměrně eskaluje. Mimochodem - Gazprom po osmi dnech od havárie plynovod opravil a dodávky z Mozdoku obnovil. Do té doby dodával plyn do Gruzie v omezenější míře oklikou přes Ázerbájdžán.
Kremli Saakašviliho nevraživou mezinárodní protiruskou kampaň, v níž se mluví o dvou důstojnících ruské FSB, kteří se na podobných sabotážích proti Gruzii podíleli už dřív, označil za "hysterickou". Vladimir Putin učinil před týdnem gruzínskému vůdci na reprezentativní tiskové konferenci v Moskvě ostrou výtku a jeho protiruské aktivity označil za nezodpovědné. Zajímavé je, že v této souvislosti naopak vyzdvihl "konstruktivní postoj" ukrajinské strany a osobně Viktora Juščenka, k němuž ruský prezident také jen těžko může hořet nějakými zvláštními sympatiemi.
Rusko-gruzínská válka je v každém případě s ohledem na popsané postoje Michaila Saakašviliho ještě bizarnější a neprůhlednější než podobný spor mezi Moskvou a Kyjevem. Pro pořádek uveďme, že po Ukrajině Rusové požadují 230 dolarů za tisíc kubíků plynu, zatímco Gruzie platí méně než polovinu - konkrétně 110 dolarů. Je docela dobře možné, že Saakašvili chce svou okázalou kampaní tlačit na Západ a dosáhnout tak pro svou zemi jednoho z vytoužených cílů - začlenění Gruzie do svazku států NATO do roku 2008. Měl by si ovšem uvědomit, že z geopolitického hlediska není v současné konstalaci členství jeho země v alianci nijak zvlášť významné, i když s ohledem na nejnovější vývoj v Rusku by se všem zúčastněným jistě hodilo. Západ je však vůči Putinovu autoritářskému, ale stabilnímu Rusku mnohem shovívavější než militantní právník a obratný taktik Saakašvili, a dává si pozor, aby nepopudil. Ačkoli Gruzíni mají s ruským impériem ve všech jeho podobách své zkušenosti, Saakašviliho taktika příliš moudrá není. Jeho revoluce růží z listopadu 2003 už dávno skončila a víc než revolucionářské odhodlání by mu teď slušela diplomatická prozíravost. Té se ovšem gruzínskému prezidentovi vytrvale nedostává.
