Hewlett Johnson, rudý děkan z Canterbury

Cesta Hewletta Johnsona na důležité místo v anglikánské církvi byla pomalá. Rodák (1874) z předměstí Manchesteru vystudoval teologii na Wycliffe Hall v Oxfordu a v roce 1908 se stal vikářem.

Čtěte také

Oleg Gordijevskij – špión, který se stal šlechticem

Až jako padesátiletý byl roku 1924 jmenován děkanem v Manchesteru a o sedm let později navrhl levicový biskup William Temple premiérovi Ramsay MacDonaldovi, aby Johnsona jmenoval děkanem v Canterbury; tak se i stalo.

Johnson byl v té době známý svými levicovými názory, pro které ho od roku 1917 sledovala i britská kontrarozvědka MI5. Do širšího povědomí ve Velké Británii se Johnson dostal ve 30. letech, kdy porovnával ekonomický rozvoj Sovětského svazu, tehdy uskutečňujícího pod vedením komunistické strany první pětiletý plán, s Velkou Británií v letech hospodářské krize.

Nebyl členem komunistické strany

Johnson cestoval po Sovětském svazu (1934 a znovu 1937); po návratech tvrdil, že lidé v SSSR jsou zdraví a bohatí, a že sovětský systém chrání svobody občanů. Své dojmy shromáždil v knize The Socialist Sixth of the World (1939), která pod názvem Socialistická šestina světa vyšla v roce 1950 i v češtině.

Čtěte také

Kdo byla Marina Cvetajevová? Emigrantka uvnitř emigrace, která se narodila do špatné doby

Johnson tvrdil, že po Sovětském svazu cestoval pěšky a do knihy napsal to, co v SSSR viděl. Později vyšlo najevo, že velká část knihy byla doslovně převzata ze sovětských propagandistických materiálů.

Johnson nebyl ve Velké Británii zdaleka jediným, kdo obdivoval Sovětský svaz. Historik David Caute v roce 2022 v knize Red List – MI5 and British Intellectuals in the Twentieth Century napsal: „To, co tito lidé obdivovali v Sovětském svazu, nebyla diktatura proletariátu, spíš vědecky plánované sociální inženýrství pro obecné blaho. Víra, že Stalin přináší Rusku modernizaci, pětileté plány místo kapitalistického chaosu, mír místo války, školy a vědecké ústavy z neúrodné půdy, věznice věnované nápravě místo trestu, zlepšení postavení žen, medicínu pro masy. Při návštěvě Sovětského svazu – za pečlivě organizované sovětské pohostinnosti – měli tendenci najít to, co přijeli najít – a co jim bylo ukázáno.“

Čtěte také

Román Jevgenije Zamjatina je předchůdcem Orwellova 1984. V SSSR se dočkal vydání až koncem 80. let

Johnson po druhé světové válce při cestách na východ zneužíval toho, že lidé si ho coby děkana z Canterbury pletli s arcibiskupem z Canterbury. Ten je nejvyšším biskupem a hlavním vůdcem anglikánské církve, hlavou celosvětového anglikánského společenství.

Zneužívala toho i sovětská propaganda, která Johnsona prezentovala právě jako „představitele“ anglikánské církve. Johnson nikdy nebyl členem britské komunistické strany; tím spíš byl pro sovětskou propagandu hodnotnější.

Johnson byl opulentně hoštěn nejen v zemích Východní Evropy (přijel například v létě 1950 na konferenci církevních hodnostářů v Luhačovicích – v době, kdy byl pražský arcibiskup držen Státní bezpečností v internaci, kdy byly likvidovány mužské kláštery a jejich představitelé souzeni ve vykonstruovaných procesech), navštívil také Čínu nebo Kubu.

Čtěte také

Naše okouzlení Ruskem bylo reálné. Nejhorší propadnutí této iluzi přišlo po roce 1945, míní historik

Ve Velké Británii byl pro část levicově orientovaných věřících mimořádně populární (i pro jeho rozsáhlou sociální práci), jeho obliba ale výrazně poklesla po roce 1956, kdy Moskva brutálně potlačila protikomunistické povstání v Maďarsku.

„I přes přibývající důkazy o skutečné povaze Stalinova režimu nic nemohlo otřást Johnsonovými názory, že Sovětský svaz je symbolem pokroku a příkladem pro zbytek světa,“ napsal David Caute. Johnson za svoji bezvýhradnou podporu Moskvy obdržel v roce 1950 Stalinovu cena za posílení míru mezi národy. Zemřel v říjnu 1966, Rudé právo o tom psalo na první straně.