Hněv bezmocných

Vláda se na nich snaží vysvětlit nutné škrty ve státním rozpočtu podnikatelům i odborům. Ale není to tak, že podniky nebo odbory vládě ve škrtech brání. Všichni vědí, že evropský Pakt růstu a stability vyžaduje maximálně tří procentní rozpočtový schodek. A když vláda plánuje snížit současný sedmiprocentní schodek na čtyři procenta HDP v roce 2006, dělá jen nejnutnější údržbu. Tak celé jednání bude vlastně jen o nevýznamných detailech, které na celkovém směřování vládní politiky, ať už z rozpočtu nebo sociální či pracovní oblasti, může jen málo změnit.

Proč tedy hrozba statisícovými demonstracemi. Věcně vzato, z pohledu nejbližších týdnů a měsíců k ničemu nejsou. Zcela střízlivě lze poznamenat, že současné chování odborářů připomíná chování zvířat zahnaných do kouta. Mají strach, nevědí si rady a tak se snaží protivníka zahnat výhrůžným postojem. A proč mají odbory strach? Demonstraci plánují v době, kdy se země rozhoduje o vstupu do Evropské unie. Mají ovšem v čele vládního proevropského senátora a tak nechtějí proti vstupu protestovat. Výhrůžným postojem ale dávají najevo své obavy. Možná to dělají úplně mimoděk.

A ten jejich pocit, že se po vstupu může stát něco strašného, velkého, převratného, je docela na místě. Není úplně jisté co, jasný je ale problém, který bude nutné řešit.

Tedy, Češi neumějí moc pracovat. Naposledy ve středu na to upozornila výroční zpráva OECD o České republice. Tuzemské podniky jsou podle pařížských expertů dvojí kategorie. Podniky první třídy obstojí v mezinárodní konkurenci, protože mají zahraniční vlastníky. Tím i bezprostřední přístup na globální trhy a samozřejmě s cizinou srovnatelnou efektivitu své výroby.

Jenže je tu ještě druhá třída. Firmy s obvykle tuzemskými majiteli, které se s jistou odvahou pustily do hospodářské soutěže, jenže v ní dnes, podle OECD, zcela očividně podléhají. Propast mezi nimi je prý rok od roku větší. Je to určitě zklamání. Nemá ale smysl před ním zavírat oči. Nakonec stejně málo výkonné jsou i jiné tuzemské instituce, totiž úřady. Všechny jsou totiž zvyklé na měkčí prostředí, kde je chrání dovozní cla a mimořádné vládní dotace. Což ovšem vstupem do Evropské unie skončí. Místo smutku a pláče a také místo demonstrací chlapské síly v pražských ulicích je třeba s tím něco dělat.

Jenže, kdo s tím něco udělá? Vláda to asi nebude a nebudou to ani odbory. Reálné vyhlídky by neměl ani plán, při kterém by se úplně všechny podniky a také úřady předaly cizincům, kteří by nás naučili pracovat. Je to civilizační změna, kterou pocítí na vlastní kůži každý člověk a teď, se vstupem do Evropské unie, už je neodvratná.

Ten civilizační rozdíl mezi zaměstnancem zahraničního a českého podniku lze popsat na konkrétní pozici v zaměstnání. Mezinárodní výzkumy, rovněž publikované tento týden sociologem Jiřím Večerníkem, to říkají jasně. Zaměstnanci z Holandska, Švédska nebo Británie zcela rovnocenně jednají se svými šéfy o délce i obsahu pracovní doby, rovněž o potřebnosti práce přesčas. Naopak čeští a také maďarští či slovinští zaměstnanci jsou ke své činnosti mnohem více nuceni a ovlivnit svou konkrétní činnost mohou jen nevýznamným způsobem. Prý tak ze čtvrtiny.

Zajímavé je, že přes tento trochu nesvéprávný postoj se čeští zaměstnanci vyznačují značnou hrdostí na své odborné a vůbec profesní kvality. Takže právě tato hrdost a neodůvodněné sebevědomí skončí. Podniky ponechané vládou trhu na pospas nebudou šetřit ani své zaměstnance. A zaměstnanci si prosadí, po vzoru západních kolegů, silnější pozici v každé konkrétní profesi anebo musí počítat s tím, že budou používáni na čím dál podřadnější práce až nakonec o své místo příjdou.

Je to tvrdší než dříve? Jak se to vezme. Je to ale ta základní obava ze vstupu do Evropské unie, kterou každý cítí. Bojíme se jí dát najevo a tak se projevuje jen ve zkratech, jakým může být odborářská demonstrace. Tak tedy pozor, něco s tím musí dělat každý sám.