Horst Köhler, nezaměstnanost a německé odbory

Je už tradicí, že němečtí prezidenti, ač jsou klasickými kladeči věnců, mají-li pronést nějaký projev, je z toho událost, jde o natolik zásadní věc, že z projevu ještě nějakou dobu citují významná německá media. Hvězdou v tomto smyslu byl předchůdce nynějšího prezidenta, nedávno zesnulý Johannes Rau. Na jeho projevy se těšilo zpravidla celé Německo. Dodávaly totiž politice duchovní a mravní rozměr. Současný prezident se sice o něco podobného pokouší. Ne vždy s úspěchem. Nezapře totiž, že je hlavně ekonomem. Naposledy tedy takový pokus učinil toto pondělí na sjezdu Svazu německých odborů v berlínské čtvrti Neukölln.

Neukölln němečtí odboráři nevybrali náhodou. Vedle sousední čtvrti Kreuzberg jde o místo výrazně multikulturní, ale také s výrazným podílem lidí chudých, nezaměstnaných, popřípadě obtížně zaměstnatelných.

A tak čeho jiného se prezidentův projev v takovém prostředí mohl týkat? Navíc problém nezaměstnanosti a zaměstnatelnosti celé řady Němců, a to i Němců neněmeckého etnického původu je kruciálním problémem celé dnešní německé společnosti.

Jestliže před rokem Horst Köhler měl za to, že německé odbory jsou spoluodpovědné za růst nezaměstnanosti v zemi - a nepochybně svůj díl pravdy měl - tentokrát byl vůči nim o poznání vstřícnější. Dnes nepomůže ukazovat prstem na druhého a hledat viníka, pokračoval ve svém projevu. K řešení nezaměstnanosti musejí podle Köhlera všichni přispět - stát, sociální partneři, každá a každý z nás.

Mluvíme-li o nezaměstnanosti, nezřídka se setkáme s přesvědčením, že je přece práce dost. I tak soudil Horst Köhler, když říkal: Nesdílím postoj, že u nás, v Německu dochází práce. Německé zboží a služby jsou poptávány po celém širém světě, jako nikdy předtím. A tady u nás je dost co dělat, co by pro všechny bylo užitečné, pro obec, rodiny, v pečovatelské službě a ve prospěch vzdělávání a kultury.

Problémem je ale cena, kterou na tom kterém trhu práce za vykonanou činnost vyžadujeme. To si i německý prezident uvědomuje. Nestačí, aby bylo dost práce, musí jít o práci, která je poptávaná, kterou je někdo ochoten zaplatit. Tedy o práci konkurenceschopnou, navíc s vysokou přidanou hodnotou. Proto se dnes v souvislosti s bojem proti nezaměstnanosti, v souvislosti s nezaměstnaností, způsobené odlivem kapitálu na levnější trhy, mluví o nezbytnosti budovat vzdělanostní, na informačních systémech založenou společnost. A tu překvapí Köhler, který se ptá: Co máme dělat s pracovníky, kteří stačí jen na jednoduché činnosti? Mají být odsouzeni k nezaměstnanosti, jak se bohužel dneska tak často děje, a to jen proto, že jejich pracovní síla je drahá a tudíž není poptávaná? Musejí pracovat za mzdy, ze kterých nejde ani žít a které nedovolí ani umřít?

A přitom otázku - co dělat? - nevyvolávají jen lidé, kteří budou obtížně zaměstnatelní a viset tak na krku státní sociální podpoře jen proto, že nedosahují potřebné vzdělanosti a kvalifikace, ale i lidé, kteří dosáhli určitého věku. Mezi padesátiletými nezaměstnanými v Německu má šanci získat zaměstnání zhruba jedna třetina. Zbytek je odsouzen k sociálním dávkám a bezcílnému čekání na starobní důchod. Paradox, který v této souvislosti vzniká, Horst Köhler nepominul, když řekl: Na jedné straně máme do budoucna podle zákona déle pracovat než dosud, na druhé straně podnikatelé starší pracovníky stále méně vzdělávají, a naopak se snaží je posílat do důchodu předčasně - a to převážně se souhlasem postižených././ V budoucnu začneme být velmi závislými na zkušenostech a schopnostech starších.

Chtělo by se dodat - ano, je to pravda, ale jak toho dosáhnout ve společnosti posedlé kultem mladosti? Ve společnosti, která už natolik propadla konzumu a životu v jeho umělém světě, až nakonec zapomněla na svoji přirozenou biologickou vazbu k přírodě. Navíc ji dnes spíš trápí globalizace, než osudy seniorů. I té se německý prezident dotkl. Dokonce navrhl určité řešení: Jestliže konkrétní práce může být uskutečněna kdekoli na světě, pak její cenu budeme stále méně schopni stanovit uvnitř hranic jedné země. A proto je důležité otevřít pracujícím i druhý pramen příjmu, totiž přístup k výnosům z produktivního majetku a kapitálu.

Jde určitě o hezký sen: nahradit trhem práce vynucený úbytek ve mzdách podílem na výnosech z produktivního kapitálu. I Köhler si to možná uvědomuje. A tak měl i skromnější přání. To ve vazbě na výrazné zvýšení daní, přijaté ve Spolkovém sněmu tento pátek.

V souvislosti s pátečním rozhodnutím Spolkového sněmu bych si přál, aby dodatečné daňové příjmy byly především použity ke snížení vedlejších mzdových nákladů."

A jak už to chodí: Sice jde o nejcitovanější větu z projevu, ale obávám se, že mu současná vláda ani zde nevyjde příliš vstříc. Ostatně ani odboroví funkcionáři neřičeli nadšením. Nakonec nezaměstnaní nejsou jejich pravá klientela. Není pak divu, že projev přijali se zdvořilým a chladným potleskem.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Radio na přání