Ivan Štern: Další marný boj s korupcí

Vláda nás přesvědčuje, že ona bude v novodobých dějinách české demokracie tou první, která zatočí s bující korupcí a klientelismem. Jistou snahu vládě určitě nelze upřít.

Ministr vnitra John nedávno představil rozsáhlý balíček chystaných opatření, která, pokud vejdou v platnost, snad způsobí, že možným korupčníkům na korupci přejde chuť. Otázkou je, zda se tato víra nakonec nepromění ve víru uhlířskou.

Johnův balíček nepochybně obsahuje celou řadu velmi citelných opatření. Jeho slabostí, i když nabízí i řadu legislativních změn, je, že v drtivé většině je zaměřen na posílení represe, a neklade tak důraz na stránku preventivní.

Jednou z nepříjemných pravd o korupci je to, že korupci absolutně vymýtit nelze, že je žel jednou z cen, kterou platíme za demokracii. Korupci lze nanejvýš v co možná nejvyšší míře omezovat, ne však cestou hrozby, ale cestou zužování a zmenšování prostorů, v nichž se daří korupcidárným podmínkám. Jedním z takových prostorů je ten, kde se mohou setkávat zájmy podnikatelské se sobeckými zájmy politickými, tedy všude tam, kde se rozhoduje o veřejných financích, popřípadě o charakteru a náplni veřejného prostoru.

Ministr John sice předpokládá zpřísnění zákona o zadávání veřejných zakázek, ale ten klíčový problém není v tomto zákoně, klíčový problém tkví v tom, že veřejná správa možná generuje zbytečně mnoho veřejných zakázek. Proč kupříkladu výstavba dopravních cest je u nás financována výhradně z veřejných zdrojů? Tento způsob měl své opodstatnění v 19. a možná ještě částečně ve 20. století, avšak proč dnes není, kdy dopravní cesty slouží zejména podnikatelům, už dávno zaveden systém mýt pro všechny a proč tak cesty nejsou stavěny z peněz investorů soukromých? Na rozdíl od oligarchie, tedy propojení politiky a byznysu, ovládajícího stát se zhotovitel stavby se soukromým investorem těžko dohodne, že ji uskuteční co možná nejdráže a že se o vývar šábnou, jestliže následné mýtné má investorovi nejen umožnit financovat provoz cesty, ale i návratnost vložené investice.

Prostor pro vznik korupcichtivé oligarchie vytváří i skutečnost, že státní a veřejná správa není odstíněna od politiky, tudíž ani od konjukturálních politických zájmů, vycházejících vstříc spřízněným podnikatelským kruhům. Úředník, nad kterým má politik, ať už jde o ministra anebo starostu, personální pravomoc, nebude prvoplánově rozhodovat podle zákona, ale podle vysloveného, anebo jen tušeného zájmu politikova v naději, že si tak zachová politikovu přízeň a v případě nehody že se mu ze strany politika dostane potřebného krytí. Pokud by byl od politiky odstíněn zákonem o státní službě, konflikt se zákonem by tu byl bezprostřední. Případné politické krytí by nemělo už takovou účinnost. Úředník by si daleko více rozmýšlel, zda se spustí, aby se spolu s politikem vydal na šikmou plochu. Zákon o státní službě vláda žel shodila s konečnou platností se stolu se slibem, že prý vypracuje nový, lepší.

Útokem na platy státních zaměstnanců s odůvodněním, že je potřeba šetřit, ve světle skutečnosti, že nejvíce ztrát ve státním rozpočtu nevytvářejí ani sociální výdaje, ani údajná přezaměstnanost ve veřejné sféře, ale korupční díry, v nichž se úniky odhadují na desítky miliard korun ročně, dává vláda najevo, že si práce zaměstnanců státu neváží a že je v zásadě pro ni zbytná. To, že údajně chce lépe odměňovat ty, kteří jsou výkonní, zatímco méně výkonným zamýšlí sebrat, co se dá, je jen kouřovou clonou. Nelze totiž nasazovat kriteria výkonnosti tam, kde ji není možné objektivně změřit. Takovou oblastí veřejná správa jednoduše je. Výsledkem bude nejen odchod mladších a vzdělanějších do zahraničí nebo do soukromých firem, ale i výrazný pokles vědomí loajality. Jak být nakonec loajální vůči vládě, která si práce svých zaměstnanců neváží?

Nakonec z celého balíčku zůstanou jen rozšířené možnosti odposlechů telefonů, agenti provokatéři a testy integrity. Ti, kteří díky korupci dosahují nejvyšších výnosů, si nechají telefonní hovory šifrovat, na to ještě mají, agenty provokatéry dříve nebo později dostanou pod vlastní kontrolu a v Johnově síti nakonec uvíznou jen malé, bezvýznamné ryby.
Pokolikáté už!?

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.