Ivan Štern: Práce, kapitalismus a nerez sudy

Dnes už je to každý pátý zaměstnaný Němec, který sice pracuje, ale příjem mu na živobytí nestačí. Dvě třetiny z nich si jej doplňují sociálními dávkami a zhruba jedna třetina si přivydělává ještě v dalším zaměstnání. Nejde přitom o lidi bez kvalifikace, případně s nicotným vzděláním. Právě naopak. Asi osmdesát procent z nich jsou buď vyučení řemeslníci anebo středoškoláci, sedm procent mezi nimi má vzdělání akademické. V porovnání s ostatními západoevropskými zeměmi je na tom dnešní Německo vůbec nejhůř.

Vzniklá situace je nepochybně srovnatelná s poměry u nás, i když zde můžeme jen spekulovat. Podobná šetření u nás neexistují. Přesto si dovolím tvrdit, že poměry, které naše sousedy doslova děsí, jsou pro nás naprostou samozřejmostí. Jestliže průměrná mzda k dnešnímu dni u nás představuje necelých třiadvacet tisíc, jestliže ve třinácti z pětadvaceti sledovaných hospodářských odvětví v průměru nedosahují ani této částky, nebudu patrně daleko od pravdy, když usoudím, že možná každý čtvrtý, až třetí zaměstnaný Čech nevydělává tolik, aby mu výdělek stačil k živobytí, a buď si příjem doplňuje sociálními dávkami, anebo má další zaměstnání.

Pro Němce, zejména ty západní, je však něco takového projevem sociálního darwinismu. Nejpozději od konce padesátých let se v západní Evropě začal prosazovat sociální model, založený na myšlence, že i ti nejchudší se musejí v odpovídající míře podílet na obecném blahobytu, a to nejen materiálním, ale i v duchovním slova smyslu. Cenou za uvedený princip bylo vysoké zdanění a značná míra přerozdělování. I když údajným charakteristickým znakem bývalých komunistických zemích bylo rovnostářství, jednalo se naopak o země s ohromnými sociálními rozdíly, pak skutečné rovnostářství jste našli právě v západoevropských zemích.

Až nástup neoliberalismu v osmdesátých letech jako reakce na postupující trvalou neudržitelnost existujícího sociálního model přinesla zcela jiný pohled na člověka pohybujícího se v ekonomice.

Ekonom Pavel Kohout si všimnul, že jedním z rysů neoliberální ekonomické politiky bylo zavedení zrychlených odpisů investic. Pro podnikatele, zejména pro velké korporace, se tak stalo výhodnější investovat do sofistikovanějších technologických celků, místo aby investovali do svých zaměstnanců a do jejich zdravotního a sociálního pojištění. Je naopak vytěsňovali zaváděním automatizovaných a robotizovaných výrobních linek, od nichž si oprávněně slibovali snižování a optimalizaci výrobních nákladů. Jistý ředitel pobočky korporace Krupp-Thyssen mi v polovině devadesátých let pyšně ukazoval zcela robotizovanou linku na výrobu nerezových pivních sudů. V celém rozlehlém výrobním areálu jsem opravdu nenarazil na živáčka. Když se mě ptal, co já na to, odpověděl jsem mu, že jsem neviděl jedno, ty lidi, kteří si budou kupovat a pít pivo, pro něž jsou sudy určeny, protože jim nedá vydělat. Trochu se zarazil, ale vzápětí tu černou můru zahnal na útěk.

Paradox s hospodářským růstem a rostoucím počtem pracujících lidí, kterým jejich výdělek neumožňuje nejen důstojné živobytí, dokonce je neuživí, není prvním paradoxem, který Němci v posledním desetiletí zažívali. Před zhruba sedmi lety, za vlády sociálního demokrata Schrödera s úžasem pozorovali, jak jim navzdory hospodářskému růstu roste i nezaměstnanost. Schröderova reforma Hartz IV, která byla postavena na myšlence, raději přimět lidi pracovat i za cenu nízkého výdělku, státem na přijatelnou úroveň dorovnávaného, než živobytí odkázané jen na sociální dávky, nezaměstnanost nejen zastavila a nakonec postupně snížila, ale v době nedávné hospodářské krize jí dokonce zabránila v růstu.

Cenou je však pro Němce nepřijatelné poznání, že v současné podobě kapitalismu práce člověka nemusí uživit, už vůbec nemusí být cestou k důstojnému živobytí.

Otazník si tak mnozí kladou nad samotný kapitalismus. Po kolikáté už!?

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.