Ivan Štern: Reforma české vlády je protistátní

Ten své vrchnosti sloužil jako nástroj k udržení moci a k zachování systému privilegií, určujícího co kterému konkrétnímu občanu v rámci procesu přerozdělování náleží. Privilegovaným, tedy těm loajálním, popřípadě těm, kteří se v poměrech uměli zařídit, poskytoval samozřejmě statků nejvíce a nejvíce si je také tím zavazoval.

Česká pravice za dvacet let existence svůj koncept státu nepředložila. V podstatě přijala levicové pojetí humanizovaného komunistického státu a proti němu vede už dvacetiletý boj. Na rozdíl od politické konkurence pravice stát chápe v duchu Leninova Státu a revoluce, tedy jako nutné zlo, které je třeba, když už existuje, co možná nejvíce omezovat a omezit. Ti nejskalnější, kteří se považují za liberály, by podobně jako Lenin stát zlikvidovali vůbec. Pohnutky mají podobné. Zatímco pro Lenina nastane žádoucí konec dějin nastolením beztřídní a harmonické společnosti, v níž není potřeba žádného organizovaného násilí (tedy státu), pro skalní pravici, která se má za liberální, je stát poslední překážkou pro rozpuk té opravdové svobody.

Jistou pravicovou představu pojetí státu předkládá už mnoho let prezident Václav Klaus. Demokratický stát pro něho začíná a končí parlamentem. Vše ostatní jsou odvozeniny, o jejichž trvání, podobě, dokonce i zániku lze vést debatu. Zcela tak pomíjí, že jím nastavený stát se dříve nebo později může zvrhnout anebo zvrhne v tyranii většiny.

V jistém smyslu se to české společnosti stalo. Dokladem budiž neprostupná houšť zákonů, předpisů a norem, které český parlament setrvale produkuje a které jdou do stále větších podrobností natolik, že přestávají mít charakter obecné normy, ale podrobného návodu, jak se v té či oné situaci zachovat.

Demokratický stát je státem, který je založen na vládě většiny, avšak má v sobě zabudovány mechanismy, které brání, aby se vláda změnila ve většinovou tyranii, nerespektující menšiny všeho možného druhu, počínaje menšinami etnickými, přes menšiny kulturní, až po menšiny názorové a politické. Demokracie svoji kvalitu neměří počtem konaných voleb a jejich svobodností, to považuje za nutnou, ne však postačující podmínku, ale možnostmi menšin se projevovat, případně se i ve společnosti prosadit.

Skuteční liberálové na rozdíl od jejich českých karikatur vyžadují silný stát. Je jim jedinou zárukou lidské svobody. Představuje instituce, která jako jediná je s to vynutit si dodržování pravidel hry a respektování řádu. Svoboda pro liberály je totiž bez tvrdě a neúprosně vyžadovaného řádu nemyslitelná. Stát není silný jen parlamentem, musí být stejně silný i soudnictvím a v neposlední řadě i státní správou, neprodyšně odstíněnou od konjukturálních politických vlivů.

Slabina české politiky tkví v tom, že nemá tradici – například na rozdíl od Němců – samostatného budování demokratického státu. Svědkem takového budování byla naposledy v době rakouské monarchie. Tehdy se ale aktivní politiky z nacionalistického vzdoru neúčastnila. Její antirakušanství bylo ve své podstatě protistátní. Antirakouská, protistátní tradice přetrvala do první republiky. Ostatně i ona převzala podobu rakouského státu.

A tak jediné období, kdy česká politika se aktivně účastnila vytváření své podoby státu, bylo v době budování státu komunistického. Protože to však byl stát z povahy věci vůči společnosti vrchnostenský až nepřátelský, patřilo k dobrému tónu i pro komunisty být, alespoň vskrytu duše, protistátní.

Neblahá česká tradice, znalá jen negativního vymezování se vůči státu, přetrvává dodnes a projevuje se v činech i dnešní vládní koalice. Její kroky, kterým říká reformní, ve skutečnosti jsou kroky vůči státu, tomu v liberálním pojetí, v zásadě nepřátelské a rozkladné. Cílem přece není levný stát, ale stát, který je dostatečně silný, aby rozpoznal a současně dokázal prosadit zájem i toho nejposlednějšího jeho občana. A to český stát dodnes neumí.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.