Ivan Štern: Vtipnější nemusí vždy vyhrát
Vůdce německé opozice Sigma Gabriel si musel zoufat, i když statečně dával najevo lehké opovržení nad předkládanou koncepcí politiky černo – žluté vládní koalice. Kdyby se byl pozorný pozorovatel při projednávání prvního čtení spolkového státního rozpočtu nedíval na televizní obrazovku, kdyby byl jednoduše zavřel oči a nepřiznal, že charakterický hlas spolkové kancléřky Merkelové nepoznává, musel by si myslet, že k němu promlouvá liberálně levicová politička, která prosta jakéhokoli zbytečného ideového zabarvení předkládá rozumnou a dokonce i pro pravou stranu politického spektra přijatelnou politickou vizi.
Nebyla to ale liberální levicová politička, ale představitelka pravicové vládní koalice, křesťanská demokratka.
To, co ještě donedávna Angele Merkelové mnozí silně liberálně konzervativně orientovaní představitelé křesťanské demokracie vyčítali a měli jí za zlé, že se tak zvaně „sociáldemokratizuje“, se tu ukazuje jako výhoda pro dnešní vládní koalici. To, co konzervativní kritici měli a mnozí dodnes mají za nápodobu levicové politiky, je v podání Merkelové politikou sociálně vnímavou, vycházející z pomalu zapomínané křesťansko demokratické tradice Konráda Adenauera a Ludwiga Erharda, která vycházela z hesla „blahobyt pro všechny“.
Co mohl nabídnout Sigmar Gabriel, předseda opoziční sociální demokracie, když slyšel, že vláda hodlá zvýšit dostupnost zdravotní péče, avšak ne cestou zvyšování nákladů na živou práci, tedy cestou zvyšování příspěvků na zdravotní pojištění, ale částečným financováním zdravotní péče z daňových výnosů, jak je tomu kupříkladu v sousedním Dánsku? Mohl proti tomu něco namítat? Těžko. A kdyby byl namítl, dostalo by se mu usazující odpovědi, že jde také o jeden ze způsobů, jak vysoce kvalifikovanou německou pracovní sílu učinit konkurenceschopnou na mezinárodním pracovním trhu.
Tentýž problém řešil už před osmi lety Gabrielův předchůdce v čele strany, spolkový kancléř Gerhard Schröder. Vysoké náklady na německou pracovní sílu, vyvolané nejen mzdovými nároky, ale i zákonem vynucovanými příspěvky na sociální a zdravotní pojištění vedly investory ke snaze hledat uplatnění na jiných, nákladově méně náročných trzích, než byl trh německý. Vzdor hospodářskému růstu tehdy rostla i nezaměstnanost. Reforma, se kterou sociálně demokratický kancléř přišel, problém vysokých nákladů na německou pracovní sílu sice neřešila, nicméně i tak si s nezaměstnaností poradila.
Nesla se v duchu – není důležité, kolik si lidé v práci vydělají, důležité je, že mají práci a že nevisí na krku úřadům práce. Vždy je lepší, levnější a efektivnější proti pouhé podpoře v nezaměstnanosti nízký výdělek lidem z peněz státu dorovnávat na přijatelnou úroveň. Tak vznikl program „práce na částečný úvazek“, kdy zaměstnavatel platí jen odpracované hodiny, a zbytek do plného příjmu vyplácí stát; program „práce třebas jen za euro“, kdy rovněž stát výdělek dorovnává. Výsledky na sebe nedaly dlouho čekat. Míra nezaměstnanosti v Německu začala klesat, dokonce v době nedávné krize se počty nezaměstnaných nijak dramaticky nezvyšovaly.
Když Angela Merkelová uvedla, že nezaměstnanost ve chvíli, kdy německá ekonomika nabírá dech, klesá, kdy dokonce v nových spolkových zemích celkový počet nezaměstnaných spadl poprvé po dvaceti letech pod jeden milion, a že je to zásluha ročního vládnutí současné křesťansko liberální koalice, ozval se sice z levé strany Spolkového sněmu hurónský smích, ale to bylo asi tak všechno. Přiznat se k politickému dědictví Gerharda Schrödera, Franze Münteferinga, Wolfganga Clemense, pokud bych měl vyjmenovat alespoň tři významné sociálně demokratické reformátory sociálního státu, to se Sigmar Gabriel neodvážil. Z dobrého důvodu. Soudí stejně jako celá krajní sociálně demokratická levice, která nyní stranu ovládá, že toto dědictví bylo příčinou citelných volebních proher. Soudím, že ne. Německá levice svoji reformu prohrála, a tím i volby, že jí přestala věřit a vsadila na politický radikalismus.
Jenže Němci chtějí politiku, která si důvěřuje, a takovou politiku představuje Angela Merkelová, byť byl Sigmar Gabriel ve svém projevu ve srovnání s projevem kancléřky výrazně vtipnější, a mě dokonce několikrát upřímně rozesmál.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.
