Jak nám stárnou písničkáři
„Do nepravostí rázně tepat“ nebylo na samém sklonku komunistického režimu ničím neobvyklým.
Komponované Večery rozpadlých dvojic Jana Buriana, Jiřího Dědečka, Petra Skoumala a Jana Vodňanského však zkraje roku 1989 přitahovaly víc lidí než jiné na hraně oficiality balancující kulturní aktivity – v dnes už neexistujícím žižkovském klubu Na Chmelnici se zpívalo a povídalo tak uvolněně, že by to ještě před pár lety vystačilo minimálně na zákaz vystupování, když ne na kriminál. Pořady pokračovatelů Voskovce a Wericha či Suchého a Šlitra ovšem nebyly prvoplánově protirežimní, scénky a promluvy okouzlovaly vtipem, rafinovaností i nadhledem, písničky nestály jen na otevřenosti sdělení, ale i na hudebních nápadech. To vše dokumentuje 2CD Večírek rozpadlých dvojic, které vydává Supraphon v reedici – i se snímky, které se na původní pantonské dvojalbum z roku 1990 nevešly.
Kam po více než dvaceti letech od „revolučního roku“ došli představitelé mladší z obou dávno již definitivně rozpadlých dvojic, zjistíme z jejich nových nahrávek. Téměř souběžně s nimi přišlo vydavatelství Indies MG, a nabídlo tak neobyčejně zajímavé srovnání – alba Jana Buriana Dvanáct druhů samoty a Prší nám do campari Jiřího Dědečka se totiž k sobě mají jako oheň a voda.
Oba písničkáři se přinejmenším v nahrávacím studiu již delší dobu obklopují doprovodnými hudebníky – každý však s jiným záměrem i výsledkem. Zatímco Dědečkova kapela ve složení kytara (často elektrická), baskytara, akordeon a bicí má zahušťovat zvuk a stvrzovat „lídrovu“ image přisprostlého bohéma a baviče, Burian – obklopen muzikanty z generace svých dětí včetně zpěvačky Lenky Dusilové – za pomoci Hamplů a jiných elektronických vymožeností své písně přetváří v pop, který by zřejmě nevadil ani posluchačům proudových rádií. Není v tom úkrok ke komerci ani touha zalíbit se, spíš snaha neuzavírat se do ghetta, nekomunikovat jen se „svými“. To Jiří Dědeček takovou potřebou zjevně netrpí, jeho písně jsou i v kapelovém aranžmá jaksi hospodsky tradiční a dodnes zásadně závislé na míře údernosti a neotřelosti rýmů. V jejich spřádání je naštěstí Dědeček stále extratřída, což se už nedá říci o místy až otravné interpretaci a projevu skupiny, která je písničkáři spíš na obtíž.
Dávní spoluhráči jsou dnes každý jinde – a z jejich aktuálních desek je to zatraceně znát.
