Jak přimět Gruzii k míru
tak znovu znějí první hodnocení této opravdu rozsáhlé vojenské akce v "měkkém podbřišku Ruska", máme-li užít už dlouho frekventovaného historického pojmu. Zmíněná obava možná na první pohled vypadá poněkud divoce, ale faktem je, že v akci se ocitlo 8,5 tisíce vojáků a důstojníků, 200 tanků, 200 děl všech ráží a na 450 dalších vojenských vozidel a mechanismů. Sýčkové, kteří si dělají největší starosti, zdůrazňují fakt, že podobné cvičení předcházelo loňskému 8. srpnu, kdy ruská vojska vstoupila do Jižní Osetie, již se těsně předtím pokusil násilím znovu reálně připojit ke Gruzii tamní prezident Michail Saakašvili.
Přestože nový útok proti této zakavkazské postsovětské republice se zdá málo pravděpodobný (už proto, že dnešní Gruzie jen sotva zavdá podobně vděčnou záminku jako loni), masivní manévry tohoto druhu jsou přesto na pováženou. Pokusme se připomenout, proč.
Zaprvé: Cvičení (ač dávno plánované) přišlo těsně po zasedání Rady NATO-Rusko, která po jedenácti měsících obnovila spolupráci mezi největší zemí světa a Severoatlantickou aliancí, přerušenou právě po ruské intervenci v Jižní Osetii. Střízlivá hodnocení summitu na Korfu jasně naznačují, že v nejlepším případě šlo jen o oboustranný projev čehosi, čemu bychom snad mohli říkat dobrá vůle, a o obnovení dialogu. Celé setkání tak mělo ráz vyloženě deklarativní, protože kupříkladu možnost řešení tzv. zmrazených konfliktů v Náhorním Karabachu, v Podněsteří i jinde (o odtržení Abcházie a Jižní Osetie od Gruzie ani nemluvě) nemohlo být a také nebylo řeči.
Za druhé: Cvičení skončí 6. července, tedy přesně v den, kdy na svou první návštěvu v úřadu amerického prezidenta přijede Barack Obama, Rusku soustavně nabízející další razantní snížení stavu jaderných zbraní na obou stranách. Když si uvědomíme, že ruské cvičení je bezesporu odpovědí na podobné západoevropské a americké manévry, které se před měsícem (pravda beze zbraní) odehrály na gruzínském území, jen těžko lze takovýto krok označovat z ruské strany za vstřícné gesto; spíš to vypadá na jakousi furiantskou virtuální konfrontaci, za což Moskvu rozhodně chválit nelze. Ostatně známý americký politolog polského původu Zbigniew Brzezinski před pár dny pro ruský internetový portál gazeta.ru prohlásil, že reálné zlepšení rusko-amerických vztahů v nejbližší době lze očekávat jen těžko...
Za třetí: Rusko ústy prezidenta Medveděva na Korfu už poněkolikáté navrhlo "novou globální bezpečnostní architekturu", která by zahrnovala území od ruského Vladivostoku až po kanadský Vancouver. Důvod je jasný a od počátku 90. let se z ruské strany neustále opakující: Moskva považuje zánik Varšavské smlouvy i své sféry vlivu ve východní Evropě v situaci, kdy NATO existuje dál, za krok ze strany Západu bezpečnostně asymetrický a pro sebe nepřijatelný. Severoatlantická aliance je však bezesporu útvarem funkčním a fungujícím a zároveň zárukou více než půlstoletého míru na starém kontinentu. Usilovat o její zrušení je proto z ruské strany snaha vyloženě marná.
Rusko a Západ tedy i nadále pokračují v klasickém dialogu hluchých, který je možná lepší než mlčení a separace, ale dobrý a konstruktivní v této podobě rozhodně taky není. Jedno důležité konstatování na závěr: Kdyby se současné Rusko cvičením v kavkazské oblasti opravdu chystalo k novému vojenskému zásahu proti Gruzii, tento zásah by opravdu přišel a ze strany NATO podobně jako loni opět zůstal bez faktické odezvy, nutně se nabízí paralela s jiným tvrdě autoritářským státem Evropy v minulém století, který také neustále expandoval a nedočkával se rázné odpovědi. Pevně doufejme, že tato paralela zůstane i nadále jen hypotetická.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
