Jakou volbu máme a jakou bychom potřebovali

Jaké to jsou volby a především - jakou v nich čeští voliči vlastně budou mít volbu? Senátní a komunální volby na přelomové rozhodně neaspirují. Senát má v ústavním pořádku České republiky malou váhu a ovládat ho nemusí znamenat žádnou velkou možnost ovlivňovat českou politiku. Na komunální úrovni se řeší zpravidla věcné problémy a která politická strana je právě u moci, není zase tak důležité.

Za potenciálně přelomové je proto možné označit jen červnové volby do Poslanecké sněmovny. Jenže takovými se nestanou samy od sebe. Politické strany, směřující k těmto volbám, by měly nabídnout přelomové myšlenky. Když se ale podíváme na stav české politické scény, není možné si nevšimnout, že politické strany místo nich nabízejí stále totéž. Je proto možné skoro s jistotou předpovědět, že volby prozatím přelomové nebudou, protože takové být nemohou. Řeklo by se jadrně, kde nic není, ani čert nebere.

Snad měl prezident Václav Havel spíše užít opatrnější formulaci, totiž, že volby by měly být přelomové. V takovém případě by se s ním dalo velmi souhlasit. Nadcházející volby by skutečně měly pro zemi znamenat začátek nové kvality. A proto by jim měla také předcházet inteligentní debata o dalším směřování České republiky. Zatím ji nikdo, nejspíš ze strachu o ztrátu tradičních voličů, neodstartoval.

Ostatně je jen příznačné, že prezident ve svém novoročním projevu nakladl mnoho pouze obecných otázek. "Budeme společností vskutku občanskou a vskutku otevřenou, která umožňuje všem, aby na nejrůznějších rovinách a nejrůznějším způsobem ovlivňovali její osud a účastnili se tak politického života v tom nejširším slova smyslu, anebo se bude náš společenský systém zvolna, nenápadně, ale nezvratně uzavírat tak, až nakonec o tom nejpodstatnějším bude rozhodovat vždycky jen totéž poměrně úzké bratrstvo, v jehož rukách bude soustředěna hlavní moc ekonomická, politická i mediální a které se nebude bát ani samého pomezí kriminality?"

Pokud bychom chtěli pouze jednoduše odpovědět na takto sugestivní otázku, byla by to odpověď velmi jednoduchá a z rozhodování u volební urny by nikdo nemusel pociťovat rozpaky. Kdo by chtěl, aby v České republice vládlo úzké bratrstvo, vyjma samozřejmě tohoto bratrstva? Chceme tu první variantu, odpoví jistě 90 procent voličů.

Bude ale rozhodování při červnové volbě takto jednoduché? Bude snad na volebním lístku otázka takto položena, jak ji formuloval prezident? Jaká volba bude zárukou, že se česká společnost stane společností občanskou a otevřenou? Před 12 lety stačilo nevolit komunisty, aby měl volič jistotu, že dává hlas dobré věci. Dnes mu možná prezident republiky taktéž nepřímo sugeruje, koho by neměl volit, ale to už nestačí. Zároveň prezident nenabízí argumentačně pádnou odpověď, koho by volit měl.

Pokud snad má na mysli své politické přátele, jak je někdy podezírán, měl by to srozumitelněji vysvětlit. Česká společnost se tak ocitá ve stavu jisté bezradnosti a prezident republiky je pouze její součástí. Jeho projev naznačuje, že sám nejspíš na mnohé položené otázky nezná odpověď.

Čeští voliči by měli vyslyšet prezidentovo přání, aby politikům kladli otázky, a jednu z prvních položit přímo jemu.

Je nabíledni, že nabídka českých politických stran za dlouhá léta velmi omšela. Nenabízí se tu společnosti perspektivní program, ale často pouze pohled na pragmatický boj o moc. Na něm v zásadě není nic špatného, právě k němu strany vznikly, ale zároveň není možné jejich existenci redukovat především a jen na něj. Znovu a znovu se ukazuje, že českým politickým stranám je stále příliš blízké leninské pojetí strany jako nástroje k ovládnutí státu. Programy často bývají jen ideovou zástěrkou tohoto pragmatického záměru, proto také znějí nevěrohodně. Důkazem tohoto stavu je ostatně skutečnost, že ve všech politických stranách, ať se hlásí k čemukoliv, existují velmi silné zájmové skupiny, které mají často blíže k podobným zájmových skupinám naoko konkurenčních stran, než k vlastním straníkům.

Politické strany se pak stávají spíše brzdícím elementem, společnost nedynamizují, nekrystalizují se v nich nové myšlenky a nedisponují dostatečným potenciálem schopných lidí. Strany aktivně nevyhledávají nové politické talenty a nedostatečně kolem sebe formují intelektuální zázemí. Je pro ně pak jednodušší přicházet pouze s líbivými hesly, za kterými se neskrývá vůle řešit problémy, kterými společnost skutečně žije. O nějakém rozpoznávání nadcházejících výzev a formulování vizí nemůže být už vůbec řeč. Pro nástroje moci to úplně stačí a do těchto voleb se to už nejspíš nedá dohnat.

Strany v tom zajisté nejsou samy, jde o proces oboustranný. Česká společnost postrádá tradiční strukturu, která se v demokratických zemích formovala desetiletí. Komunistický režim vládl dostatečně dlouho, aby ji rozrušil. Ještě po dvaceti letech své vlády, v roce 1968, je možné hovořit o dobré paměti české společnosti na své demokratické kořeny. Stále ještě byla v aktivním věku generace, která alespoň nějaký čas žila v normálních poměrech. Po dalších dvaceti letech bylo ale vědomí tradičních demokratických hodnot téměř nenávratně zničeno. Z toho vyplývá, že může trvat stejně tak dlouho, než se paměť obnoví.

Do značné míry jsou politické strany odrazem stavu celé společnosti, která reaguje na nové podněty spíše s nechutí a nedůvěřivě. Není tedy pouze vinou politických stran, že nepřicházejí s převratnými myšlenkami. Nemají na ně objednávku. Pokud navíc nevyrůstají z přirozené sociální struktury, nejsou ani tlačeny silnými přirozenými zájmy sociálních skupin. Zůstává jim pak pouze čistě pragmatický a mocenský, vlastní úzce stranický zájem. A to že strany nemají kolem sebe silné intelektuální zázemí, které by je motivovalo, vyplývá zase z všeobecné intelektuální i občanské apatie. To sama česká společnost strany nekultivuje a odevzdaně je ponechává jim samým.

Přispívá k tomu i ostentativní odpor nejen ke stranictví, ale k jakékoli formě organizovanosti, který v některým částech společnosti patří bezmála ke společenskému bontónu. Příčinou už není jen diskreditace spolkového života totalitním pojetím stranických schůzí, se kterou se tento odpor nejčastěji spojuje. Často jde jen o výmluvu, za kterou se skrývá neochota veřejně se angažovat a pálit si tak prsty za věc, která se bezprostředně nedotýká osobního teritoria. Odpůrci politické angažovanosti si ale zřejmě málo uvědomují, že pokud se jakákoli politika nechá v rukou málo poctivých lidí, nelze se pak divit, že jim v rukou zůstává. Ostatně, často jsou tito skeptikové občanské angažovanosti shodou okolností přímo ti, kteří si nepřejí, aby jim někdo viděl do karet.

Obětí prostředí jsou i pokusy o založení nových politických stran, které se snaží vyjít vstříc poptávce po novém politickém zboží. Všechny zatím končí fiaskem. Pro vytvoření nové politiky zpravidla nestačí jen přemalovat starý štít a projevit obecnou vůli k jinakosti, používáním slov jako naděje a změna. Potřebný by byl jasně formulovaný názor a odpověď na otázky, které společnost pokládá za naléhavé a dokonce i na ty, které sama společnost ani neumí dobře formulovat. Pro nové politické strany by to mělo být o to jednodušší, že začínají z nuly, a proto nemohou neuváženě formulovaným programem přijít o tradiční voliče. Pokud se ani jim nedaří přijít s věrohodnými inovacemi politických programů, pak to svědčí o jistém nezdravém stavu politického prostředí v České republice.

Země přitom stojí na prahu vstupu do Evropské unie, ale především na začátku nové fáze svého vývoje. Nyní teprve skutečně končí transformační období, které bylo ve znamení základních systémových změn. V další fázi vývoje by měla přijít na řadu kvalitativní změna.

Česká republika by měla mezi vyspělými státy především obstát. Diskuse o vstupu do Evropské unie se ale zaměřuje spíše na důsledné obhájení národních zájmů. Není ale často za národní zájem zaměňována nechuť k rychlému dokončení reforem?

Až se Česká republika dostane mezi vyspělé státy, bude se moci připojit k diskusi o dalším směřování vyspělého světa. Teprve pokud se v životní úrovni a v hladkém fungování institucí přiblíží jistým standardům, bude moci opravdu kvalifikované hledat cesty odpovídající skutečným zdrojovým, ekologickým a demografickým výzvám budoucnosti. Některé z nich by ovšem už mohla reflektovat nyní. Česká společnost, prošlá komunistickou totalitou a obdobím nesvobody, má některé zkušenosti, které západní společnost postrádá. Nepokouší se je ale zužitkovat a předformulovat tak některé své vlastní pohledy na budoucnost euroamerické civilizace.

Tvrdý náraz na standardy vyspělého světa zažívá ostatně jako první resort obrany. Právě on je z důvodu členství České republiky v Severoatlantické alianci vystaven nikoli pouze posuzování komisařů, ale přímo tlaku na zapojení se do systému obrany vyspělého světa. Výsledek je zatím tristní. Nelze upřít snahu o viditelnější reformu, ale vše probíhá velmi nahodile. Snaha vlády investovat do nákupu stíhacích letounů je toho ostatně dokladem. Je jasné, že není možné mít obojí, stíhačky i reformu.

Přitom zastavení prací na reformě armády by v budoucnu znamenalo výrazné oslabení obranyschopnosti země, a to v míře o mnoho vyšší, než by byl přínos stíhacích letounů k jejímu zvýšení. Díky personálnímu stavu a zastaralosti techniky se Armáda České republiky zvolna blíží stavu nebojeschopnosti. Zaměřit se v tuto chvíli na nákup letadel bude mimo jiné znamenat další rozevření nůžek mezi Českou republikou a Severoatlantickou aliancí. Bude se investovat do něčeho, co není v kolektivní obraně NATO třeba. Naopak bude pokračovat rozklad toho, čím by Česká republika mohla alianci prospět. Kdyby byla tato otázka jen v čisté rozhodovací pravomoci České republiky, nebyla by tak obtížná. Problém je ale v tom, že je třeba brát ohledy na integrační snahy a schopnost státu zapojit se do širšího společenství.

Není pochyb, že kdyby byly vystaveny podobné zatěžkávací zkoušce, dopadly by obdobně i další resorty - zdravotnictví, spravedlnosti, školství, sociálních věcí i životního prostředí. Všechny by žádaly už dnes rozsáhlou modernizaci v duchu integračních procesů. Jak by kupříkladu dopadlo české soudnictví, kdyby se mělo stát součástí nějaké evropské soudní unie?

Modernizace bude ovšem vyžadovat velké investice do vzdělání. V současné praxi je možné registrovat pouze sliby. Vládu a politické strany jakoby tyto výzvy budoucnosti nechávaly chladnými, ačkoli na vzdělanostní úrovni a vůbec lidských zdrojích závisí schopnost České republiky dostat se na úroveň vyspělých států. České letargie si všímá už vyspělý svět, pro který je nedostatek investic do vzdělání v České republice závažnějším problémem než korupce a nekvalitně fungující soudnictví. Sama česká společnost by to ale měla pociťovat velmi vážně. Jinak těžko obstojí v globální konkurenci a stane se pouze velkým montážním závodem pro vyspělejší svět.

Pokud nejsou další zdroje pro financování školství, mělo se už dávno sáhnout k finanční spoluúčasti každého studujícího na svém vzdělání, který by nebyl pokutou, ale dlouhodobou investicí do budoucího postavení i životní úrovně. Diskuse o školném ale zavání velkým množstvím demagogie a politické strany se bojí k němu otevřeně přihlásit a nekompromisně ho prosadit. A to paradoxně i ty, které ho mají v programu.

Stejně tak nechává politické síly chladnými dluh, který současná generace odkáže té budoucí. Žádná z politických stran se zatím opravdu energicky nepostavila k potřebě reformy sociálního systému, zejména reformě důchodové, protože to je ještě méně populárnější než školství. Pouhé sliby a slova pomalu přestávají stačit.

Při současném demografickém trendu je dost dobře možné, že některá z budoucích vlád nebude už vůbec muset vypracovávat zákon o státním rozpočtu, neboť všechny výdaje budou mandatorní, tedy povinné. Manévrovací prostor takové vlády bude nulový a aby ho alespoň trochu obnovila, bude se muset zadlužovat. Současná vláda to ostatně už činí způsobem, který za nějaký čas může začít ohrožovat plnění kritérií pro vstup do Evropské měnové unie.

Další výbušninou může být decentralizace státní moci. Současný trend jde směrem přibližování rozhodovacích pravomocí blíže k občanovi. Po letech váhání byla ustanovena krajská samospráva. Jenže bez dalších kroků, zejména bez rozsáhlé reformy celé státní správy, bude samospráva za chvíli jen parodií na svůj vlastní účel a občanovi nepřinese nic. Nedostatek financí na krajských úrovních bude mít pak za následek jejich nefunkčnost. V tom okamžiku bude na místě otázka, k čemu jsou takové úřady vlastně dobré.

Před vládou, vzešlou z nadcházejících voleb, bude výzva další privatizace. Pokud se ještě nestanou obětí bleskové privatizace odcházející vlády, bude na řadě konečná privatizace monopolních gigantů v energetice a telekomunikacích. Voliči budoucí vlády by jistě měli zájem, aby privatizace proběhla v jejich prospěch, aby jejím cílem byly cenově dostupná dodávka elektřiny a komunikační služby. Zatím byli a jsou pouze svědky privatizace do rukou jediného vlastníka, takže co bude možné očekávat, je další bezohledný diktát cen pokračujícího monopolu.

Minulá pravicová vláda privatizovala nejčastěji z čistě ideologických důvodů, mnohdy zcela bez ohledu na kvalitu služby občanům. Současná vláda zase privatizace využívala především jako vhodného zdroje financí pro své rozmařilé rozpočtové hospodaření. Jak v tom hodlá pokračovat budoucí vláda, na to by se volič měl politických stran naléhavě ptát.

Neméně důležitou otázkou je, jak dopadnou poslední ze série voleb, jejichž výsledek bude znám až začátkem příštího roku, ale bude ovlivněn volbami letošními. Jde o volby prezidentské. Dosavadní prezident Václav Havel opustí prezidentskou funkci a na jeho místo po deseti letech usedne někdo, kdo se stane symbolem naznačených změn. Psychologický moment připravované výměny může být značný. Budoucí prezident může ale změnám aktivně pomáhat. Jeho ústavní pravomoci nejsou zase tak malé a je jen věcí současného prezidenta, že jich plně nevyužíval. Například právo prezidenta účastnit se každého zasedání vlády a mít slovo, kdykoliv o něj požádá, rozhodně nelze považovat za zanedbatelnou pravomoc. Koho chtějí za prezidenta, nemělo by stranám zůstat jako povolební tajemství.

Je zajímavé, že politické strany, jdoucí do nadcházejících voleb, už léta diskusi na podobná závažná témata nekultivují. Pro jejich politiky jsou mnohem důležitější otázky kdo, s kým a na jak dlouho.

Je příznačné, že čtyřkoalice, která aspirovala na roli alternativy vůči smluvně opozičnímu vládnutí ČSSD a ODS, se rozpadla především kvůli vnitřním problémům. Při diskusi o volebním programu čtyřkoalice by se bezesporu také vyskytly fatální neshody, ale k ní se zúčastněné strany vůbec nedostaly.

Otázka zní, zda-li se tak nestane i s veškerou nabídkou českých politických stran. Tradičních i nových. Na přelomové volby budeme muset ještě nějaký čas počkat.

Radko Kubičko, Václav Mezřický, Ivan Gabal

Převzato z časopisu Přítomnost

ČRo 6 / RSE

30. března 2002

Napište nám: rse@cro.cz