Jaruzelski se spikl proti sama sobě
To, že v Polsku začal proces s Wojciechem Jaruzelskim a dalšími jeho generály, možná mnohý z nás přivítal jako dobrou zprávu. Zdravým rozum napovídá, že tento strůjce válečného stavu, který vyhlásil 13. prosince 1981 v reakci na sílící hnutí Solidarita a který vedl k masovým internacím polských opozičníků a k zabití desítek nevinných Poláků, si nic jiného nezasluhuje, než aby byl po právu odsouzen.
Jenže právě ve výrazu "po právu" je problém. Profesor Wojciech Sadurski z florentské univerzity, kde působí na právnické fakultě, soudí, že proces je svým způsobem ironickou podobou sebe sama. Žalobci se musejí odvolávat na právo, platné v době vyhlášení válečného stavu, tudíž na právo poplatné tehdejší komunistické ideologii. Navíc, aby se vyhnuli riziku, že soud spor ukončí z důvodu promlčení, žalují Jaruzelského a s ním spojené generály z "ozbrojeného spiknutí za účelem páchání další trestné činnosti".
V zásadě žalobci z Institutu paměti národa, obdoby našeho Úřadu pro studium totalitních režimů, mají pravdu. Nejen Jaruzelski a jeho generálové onoho osudného 13. prosince, ale komunistická moc vůbec byla zločinným spiknutím proti ujařmenému lidu s cílem na něm páchat trestnou činnost. Podoba s organizovaným zločinem tu není proto náhodná, stejně jako není náhodné, že s organizovaným zločinem se setkáme pouze ve svobodných demokraciích, za to však v totalitních režimech je jako konkurence vládnoucí moci vytrhán i s kořeny. Pokud nějaký náznak tu přece existuje, pak jedině s blahosklonným souhlasem vládnoucích struktur, zejména politické policie, a za podmínky přesně definovaných a poskytovaných úsluh vrchnosti.
Žaloba tedy z politického hlediska je nepochybně správně formulovaná. Jenže soud není politickým orgánem, ale institucí, která hledá právo. A podle práva, alespoň tak soudí profesor Wojciech Sadurski, se Jaruzelski a jeho generálové museli spiknout proti sobě samým, což je právní nesmysl. Jaruzelski v té době nebyl jen šéf komunistické strany, ale současně předsedou vlády, a jeho pravá ruka Czeslaw Kiszczak ministrem vnitra. A tak, aniž by Sadurski překypoval sympatiemi vůči obžalovaným, ba právě naopak, považuje probíhající trestní proces za malicherný akt pomsty.
Zcela jiného názoru je někdejší představitel opoziční Solidarity a dnešní předseda polského Senátu Bogdan Boruszewicz. Podle něj vyhlášení válečného stavu bylo nezákonné. Státní rada, obdoba naší vlády, která jej dekretem vyhlásila, jednala proti tehdejší ústavě už proto, že dekret vydala ve chvíli, kdy zasedal parlament. Boruszewicz navíc podtrhuje, že moc se nedržela ani textu vlastního dekretu. Měl vstoupit v platnost 13. prosince, avšak jeho osobně politická policie podle tohoto dekretu přišla zatknout už předchozí den, v jedenáct hodin večer. Po dramatické honičce v lese se mu nakonec podařilo uniknout a uchýlit se do ilegality. I on ale pochybuje, zda je šťastné generály žalovat ze spiknutí proti sobě samým.
Sám Jaruzelski se obhajuje tím, že v té době volil mezi dvěma zly - mezi sovětskou invazí, která by byla jistě vyústila v nepředstavitelnou řež a krveprolití, a vyhlášením válečného stavu. Protokoly z jednání sovětského politbyra z druhé poloviny jedenaosmdesátého roku, uvolněné z archivů za vlády prezidenta Jelcina, svědčí o tom, že sovětští vůdci nebyli nijak výrazně ochotni pustit se do podobného dobrodružství, kterého si dopřáli v Československu v srpnu 1968. Naopak neustále přemýšleli o tom, jak Jaruzelského donutit, aby věc řešil, navíc aby ji řešil zásadně na vlastní vrub. Výjimku mezi nimi tvořili generálové, kteří byli připraveni do Polska vtrhnout, navzdory neúspěchům, které je stíhaly tehdy v Afganistánu, anebo právě proto. Podobně jako sovětští generálové pro tvrdé řešení byli československý satrapa Gustáv Husák a východoněmecký diktátor Erich Honecker. Oba moskevskému vedení nabízeli svoji připravenost vojensky do Polska vtáhnout.
I když pravděpodobnost invaze do Polska v roce 1981 byla velmi nízká, přesto nelze Jaruzelského obhajobu brát na lehkou váhu. Sám jako teenager v roce 1939 skončil v pracovním táboře na Sibiři. Měl dost příležitostí, ať už jako Stalinův otrok, nebo jako voják polské jednotky, která s Rudou armádou táhla na Berlín, či jako polský ministr obrany, poznat hloubku a míru věrolomnosti a nevypočitatelnosti sovětského režimu a Sovětů vůbec. Invaze pro něj byla proto víc než pravděpodobná. Tak to uvedl ve své řeči před soudem. Jak zničující taková invaze může být, pokračoval, si uvědomoval na osudu Československa. Zatímco válečný stav byl sice nepříjemnou epizodou, neznamenal však konec Solidarity, konec polské opozice, se kterou mohl nakonec v roce 1989 sednout ke kulatému stolu a dohodnout klidnou cestou předání moci.
Netuším, jak se nakonec soud se sporem pospoří. Nedivil bych se ale, kdyby uzavřel věc s tím, že přísluší jinému soudu. Ne však trestně právnímu tribunálu.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
