Jednání krátkého doletu

Jednání opravdu úspěšná nebyla, protože jak se zdá, probíhala podle schématu "říkejte si, co chcete, a my si taky budeme říkat, co chceme". Při takovéto taktice a strategii se konkrétní pozitivní výsledky obvykle nedostavují. Proč tomu tak bylo, je jasné. Rusové o nových amerických zařízeních pár set kilometrů od svých hranic nechtějí ani slyšet a Američané zase hned na začátku naznačili, že oni se zase nechtějí vzdát svého nového obranného plánu.

V pátek dopoledne Condoleezzu Riceovou a Roberta Gatese přijal ve své rezidenci Novo-Ogarjovo sám prezident Putin, který těmto dvěma obyvatelům vrcholu Bushova mocenského Olympu naznačil, že by bylo dobré, aby Spojené státy své definitivní rozhodnutí alespoň odložily.

To ovšem, jak se zdá, nehrozí. Na tiskové konferenci hned po skončení rozhovorů ve formátu 2+2 ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov vysvětlil, že Rusko Spojeným státům navrhlo, aby zatím zmrazily výstavbu tzv. třetího pozičního pásma (což je evropská část nového amerického protiraketového systému v Evropě včetně prvků v Polsku a u nás). Jak ale Lavrov hned na to dodal, "v tomto aspektu jsme souladu zatím nedosáhli".

Šéf ruského rezortu obrany Anatolij Serďukov byl ještě příkřejší. Okamžitě naznačil, že argumenty amerických partnerů ho nepřesvědčují a na ujišťování Gatese a Riceové reagoval zcela jednoznačně. Citujeme: "Rusko nemůže souhlasit s tím, aby někdo v blízkosti jeho hranic rozmisťoval zařízení, která zahrnují významný antiruský vojenský potenciál." Konec citátu. Přičteme-li k tomu, že jeho americký kolega Robert Gates kategoricky odmítl ruskou představu, kdy by Američané využívali ázerbájdžánskou radarovou stanici v Gabale, ale vzdali se radaru v Brdech a antiraket v Polsku, je celkem jasné, že rozhovory dobře dopadnout nemohly. Snad jediným pozitivem je, že obě strany se rozhodly pro trvalá jednání na toto téma s půlroční periodicitou. Je ovšem jen málo pravděpodobné, že by to snad za půl roku mohlo dopadnout jinak. Na druhé straně však byla právě tato domluva snad jediným pozitivem moskevských jednání.

Některá západní média již sebevědomý a neústupný postoj Ruska v podobných otázkách považují za samozřejmý: Národní emancipace po putinsku znamená, že Evropa a Spojené státy se přinejmenším v dohledné době nedočkají ruského ústupkářství z epochy Borise Jelcina, kdy na zesláblého prezidenta velmi zesláblé země často ani nebylo třeba činit nějaký nátlak - on prostě ustoupil sám.

Četní analytici se ale diví, proč Američané s Rusy tak vytrvale rokují o věci, v níž dohody dosáhnout nelze, a nejednají na vlastní pěst. Za nejpravděpodobnější důvod této taktiky je považován fakt, že Spojené státy se vážně obávají ruské pohrůžky vypovědět smlouvy o konvenčních silách v Evropě a o snižování stavů raket krátkého a středního doletu. Není divu: Jakmile by Rusko opravdu a prokazatelně začalo tyto smlouvy ignorovat, ze všeho nejspíš by to na starém kontinentu vedlo k novým závodům ke zbrojení, a to s nepředvídatelnými účinky. Což by si ostatně jistě přál málokdo.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .