Jednání ve sněmovně jediný den před volbami

Zákonné normy jsou projednávány nejprve v tak zvaném prvém čtení, pak jsou odeslány k vyjádření odpovídajícímu výboru nebo výborům. Po něm následuje druhé čtení, v němž jsou podávány pozměňovací návrhy. Následuje čtení třetí, v němž se rozhodne, zda bude ta která norma přijata, nebo ne. Je-li přijata, putuje do Senátu, jenž se musí vyjádřit do 30 dnů. Nevyjádří-li se, je norma přijata, v opačném případě ji musí sněmovna přehlasovat většinou všech poslanců. Třetím legislativním krokem je podpis prezidenta, kde je postup stejný jako při schválení či neschválení senátem, jen s tím rozdílem, že prezident má na podpis nebo na veto poloviční lhůtu.

Popsané lhůty a vztahy mezi jednotlivými zákonodárnými institucemi jsou popsány v Ústavě státu, projednávání v Poslanecké sněmovně je předmětem Jednacího řádu Poslanecké sněmovny, jenž má sílu zákona a to zákona číslo devadesát.

V nedávném čísle Respektu se objevil článek Marka Švehly, který velmi názorně upozorňuje na všechny nedostatky Poslanecké sněmovny a shrnuje výhrady, jež k ní může mít zasvěcenější veřejnost, politologové a jež k ní máme i my, kteří sledujeme parlamentní dění.

Takže ty nejzávažnější: zákonodárnou iniciativu, kromě jiných, může projevit i každý jednotlivý poslanec, na rozdíl třeba od Německa, kde to musí být skupina, představující minimálně pět procent všech poslanců; u dalšího našeho velkého souseda, v Polsku, to musí být alespoň patnáct poslanců. Pozměňovací návrhy se v demokratické Evropě podávají písemně a s řádným odůvodněním. U nás se pozměňovací návrhy podávají rovnou na plénu, bezprostředně po hlasování o nich se hlasuje o zákonu jako celku. Šéf poslaneckého klubu ODS Petr Tluchoř říká, cituji: Pokud je pozměňovacích návrhů víc, není zcela jasné, jak zní konečná podoba zákona, o němž se hlasuje, konec citátu.

Všeobecným a velmi rozšířeným rysem sněmovny je ležérnost a mazáctví poslanců., tak jak jsme je my starší znali z vojny. Noví poslanci, plni elánu, způsobují stálým matadorům jen potíže v jejich zaběhnutém řemesle a o svém poslancování si musí získat informace sami. V parlamentu neexistuje systém, který by vás nějak proškolil, říká poslanec Boris Šťastný. Nejplastičtěji působí vzpomínka Kateřiny Jacques na jedno z jejích prvních vystoupení na plénu: pár metrů od ní si prý stouplo několik poslanců a po chvíli komentovali její řeč otázkou – už ses vykecala, krásko?.

Výhrada nejpodstatnější: při onom druhém čtení se podávají pozměňovací návrhy, ale to znamená – zejména třeba u ekonomicky zajímavých norem – zejména pozměňovací návrhy lobbistů, kteří využívají krátkého času dvou nebo tří dnů mezi druhým a třetím čtením k tomu, aby ovlivňovali poslance dle svých zájmů..Proto řada poslanců navrhovala podstatné prodloužení této doby, během níž by šlo poslat návrh na vyjádření třeba příslušnému ministerstvu. Tento nedostatek v jednacím řádu sněmovny stál ostatně u zrodu tak zvaného podvýboru pro přípravu novely zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, v jejímž čele stanula místopředsedkyně sněmovny Miroslava Němcová. Jenomže – a mohou nás napadat ty nejčernější myšlenky, proč se tak nestalo – tento podvýbor se ani jednou nesešel v usnášeníschopném počtu. Vadí to někomu? Poslancům zřejmě ne. Jen ještě poznamenejme, že jedním z návrhů zákonů, který spadne s novým volebním obdobím pod stůl, je i návrh zákona o lobbingu. Doufejme alespoň v to, že se s ním – po jakkoli rozsáhlé diskusi – v nové sněmovně setkáme.

Ve sněmovně jsou prý vztahy - abych tak řekl – i napříč politickým spektrem. Komunista Vojtěch Filip, jak píše Marek Švehla, má pod sebou nenápadnou, ale důležitou agendu zahraničních cest a může prý realizaci cest ovlivňovat.

Je tedy vládní a opoziční role vždy zcela jasná? Nevím a neví to asi nikdo. Ústava však praví, že zákonodárná moc v České republice náleží Parlamentu.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.