Jednomyslně...
...přesně tak dnes v podstatě rozhodli ruští zákonodárci o příštím statutu dvou odbojných gruzínských enkláv jak v Radě federace, tak ve Státní dumě, a je opravdu jen málo pravděpodobné, že by prezident Medveděv jejich horování nevyslyšel. Na zasedání dolní komory ruského parlamentu, Státní dumy, vystoupili prezidenti obou těchto zatím nikým neuznaných ke státnosti směřujících entit - tedy abcházský Sergej Bagapš a jihoosetský Eduard Kokojty.
Abcházský prezident Rusku pří této příležitosti navrhl uzavřít s oběma pseudorepublikami dohodu o vojenské spolupráci, protože gruzínská hrozba pro obě tyto enklávy trvá. Kokojty zase soudí, že po útoku Gruzie na Jižní Osetii se měl začít realizovat plán na odtržení celého Severního Kavkazu od Ruské federace. Dále pak ruským poslancům tvrdil, že příprava útoku na jeho republiku, ale i Abcházii, se děla za asistence amerických instruktorů. Poznamenal také, že "Gruzie by se s podporou některých východoevropských zemí změnila v nejmilitarizovanější stát celého Zakavkazska". Kostky jsou tedy vrženy a nám teď nezbývá, než se znepokojeným zájmem sledovat, co bude dál.
Rusko se již od 17. února vytrvale ohání precedentem Kosova a jeho odtržení od Srbska - a v jistém smyslu má pravdu. Je fakt, že jako obvykle v podobných případech se tu nárok na územní celistvost státu (rozuměj Gruzie či Srbska) střetá s právem na sebeurčení (tentokrát rozuměj Kosova, Abcházie či Jižní Oseti). Riskněme nařčení, že užíváme politiky dvojího metru, a pokusme se stručně shrnout, v čem je rozdíl, a to dosti podstatný.
Podívejme se na demografický vývoj v Kosovu po 2. světové válce. V letech 1948-1968 podíl Albánců (asi 67 %) a Srbů (asi 23 %) podle čísel pocházejících z oficiálních údajů jugoslávských úřadů nejprve pouze mírně kolísal, ale později klesající porodnost Srbů a jejich stěhování se za lepší prací do Srbska vedly od počátku 60. let k postupně stále výraznější změně poměru obyvatel ve prospěch Albánců. V roce 1971 již podíl Albánců vzrostl na 73,7 %, zatímco podíl Srbů poklesl na 18,4 %. Jistě by nebylo správné pominout, že dnešní téměř 90procentní albánská převaha vznikla v důsledku balkánských válek a zásahu Severoatlantické aliance. Tato tendence ovšem, jak ukazují čísla, byla dlouholetá a přirozená a k podobným tendencím by zřejmě vedla i bez vnějšího zásahu. Je samozřejmě otázka, jak by srbsko-kosovská či srbsko-albánská konfrontace dopadla bez severoatlantické asistence. Nejpravděpodobnější je, že hodně tragicky.
Vývoj v obou gruzínských enklávách je přesně opačný. Abcházové i Osetinci v obou tzv. republikách byli ve výrazné menšině a poměr etnického zastoupení jasně mluvil ve prospěch Gruzínců. Konflikty z počátku 90. let, jednoznačně podporované Ruskem, a to jak finančně, tak vojensky, tento poměr, jehož se dnes Rusko - a to i ústy svých zákonodárců - tak vehementně dovolává jako svého hlavního argumentu, byl vytvořen uměle, stejně jako proruské nálady v obou enklávách, na nichž tzv. Velká země pracovala dobré půldruhé desítky let. Dnes tedy Rusko jen sklízí plody toho, co za velkorysého přehlížení Západu trpělivě zasévalo. Koncepční práce se zkrátka vyplácí i v podobných, původně možná divoce vypadajících státotvorných procesech. I ty ale, jak vidíme, mohou fungovat docela bezchybně. Zejména když zbytek světa nenajde účinný způsob, jak jim zabránit.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
